Výlet do USA (15) Shrnutí a celkové dojmy

Ještě jednou a naposledy, poslední ohlédnutí za naší cestou do USA, která proběhla na podzim 2019, tedy v době, kdy koronavirová pandemie zrovna začínala v Číně, ale nikdo o tom ještě nevěděl.

V předchozích 14ti dílech jsem postupně popsal náš road trip po USA, který trval celé dva týdny a během kterého jsme projeli větší část východního pobřeží. Byla to docela štreka a najezdili jsme celkem asi 3000 kilometrů. Dnes se pokusím naše putování trochu shrnout, podívat se na naše zážitky z odstupu a pokusím se zmínit některé zajímavé tipy a poznatky, které jsme cestou nasbírali. Proložím to fotkami, které jsem v minulých dílech neuveřejnil a které nám přesto přišly zajímavé.

Pro ty, kdo nečetli všechny díly, což tedy srdečně doporučuji, jenom malé shrnutí. Do USA jsme cestovali na podzim roku 2019 a naše cesta začala v Orlandu na Floridě. Je možná trochu škoda, že jsme nezačínali v Miami, ale protože bylo obtížné vybrat vhodnou kombinaci letenek za rozumnou cenu, zvítězilo nakonec město zábavních parků. Naše cesta pak pokračovala na sever, přes St. Augustine, abychom se následně odchýlili od pobřeží a vydali se do Smoky Mountains, do města Cherokee. Z hor jsme se vrátili opět zpátky k pobřeží, konkrétně na dlouhou atlantickou kosu, kde leží město Kitty Hawk a odtud pokračovali už poměrně klasicky do Washingtonu, Filadelfie a celý výlet končil v New Yorku. To všechno v novém KIA Sorento, který jsme si půjčili v půjčovně Alamo.

DOPRAVA

Drtivou většinu naší cesty jsme absolvovali autem, pokud tedy pominu nějaké přesuny za pomoci MHD, a jízda po amerických silnicích je rozhodně velký zážitek. Všude jezdí pochopitelně obrovské množství SUV a pickupů, ale je pravda, že složení vozového parku se místně hodně liší. Z pohledu Evropana je zajímavé, jak moc se řeší v USA dopad automobilové dopravy na životní prostředí. Je to poměrně jednoduché. Neřeší se prakticky vůbec. Ano, určitě je tu Tesla, určitě jsou tu různé módní vlny elektrických aut a hybridů, ale to jsou jenom kapky v moři.

Když pak jedete po obrovských, mnohaproudých dálnicích, kde jezdí tisíce kouřících kamionů a vzpomenete si na exhalační limity v EU, je vám z toho smutno a máte pocit absolutního zmaru. Navíc zde do aut lejí nízkooktanové benzíny, což snižuje výkon a zvyšuje spotřebu. No řekněte. Regular má 87 oktanů, Plus nebo Super má 89 oktanů a Premium má dokonce 93 oktanů. Je fakt, že naše auto žralo okolo deseti litrů. Tedy, pokud jsme ty galony na míle, přepočítali správně.

Američané jezdí docela bezpečně. Za celou dobu se  nám nestalo, že by nás někdo nějak ohrozil nebo, že by jel vyloženě nebezpečně. Rychlostní limity se víceméně dodržují, ale je pravda, že například na dálnicích se jezdí často i o 20 km/h rychleji. Navzdory přesvědčení, že v USA neexistují kruhové objezdy, jsme jich několik viděli, ale prakticky všechny byly ve státě Delaware, který patří, vzhledem k původním skandinávským přistěhovalcům, k nejvíce "evropským" státům v USA.

Kvalita silnic je velmi dobrá, ale žádné "Německo" to rozhodně není. I tady najdete celkem rozbité úseky, zejména ve venkovských oblastech a specifikem je i velké množství písčitých cest, zejména z hlavní cesty k nějaké usedlosti nebo třeba ke vstupu do parku. Všechny cesty jsou, pochopitelně, velmi široké a to i v místech, kde vám to přijde naprosto zbytečné. Přímo do středu Smoky Mountains vede například dálnice, což je ekvivalent toho, jako kdyby vedla dálnice třeba do Špindlerova mlýna. Tady to ale nikdo neřeší, zřejmě vzhledem k obrovské rozloze této země. Vtipné pak je, když najedete na silnici evropských rozměrů, která vede přes nějaké horské sedlo a má velké množství serpentýn. Američtí řidiči totiž okamžitě výrazně znejistí a hlavně zpomalí.

Na mnoha místech jsme také potkali klasické kočovníky, kdy obrovský obytný vůz velikosti autobusu, měl za sebou, na pevném oji, připřáhnuté SUV a na zadní části pověšené ještě dva skůtry. A kola, pochopitelně. Zřejmě takhle putují po celé zemi a chtějí být zcela mobilní i lokálně. Systém dálnic je celkově neuvěřitelně rozsáhlý a bylo vidět, že USA jsou stále tou zemí, která stále přepravuje lidi i zboží většinou na čtyřech a více kolech. Některé úseky dálnic se platí, ale přiznám se, že se nám zcela nepodařilo pochopit jejich systém. Veškeré platby se však dějí automaticky, skrze načtení registrační značky. A vyúčtování by vám pak asi přišlo poštou, v našem případě jsme ho zaplatili při vrácení auta. Poplatek nebyl nijak zásadní a mám pocit, že to bylo levnější, než třeba dálnice v Itálii. A propos, registrační značky. V některých státech není povinné mít přední registrační značku a tak má evropský řidič permanentní pocit, že ho v protisměru míjí samá ukradená auta.

S odstupem času mě ale přeci jenom jedna věc na amerických silnicích přijde docela fajn a to i přesto, že jsem si roky myslel, že je to naprostý nesmysl. Umím ale přiznat chybu a tak musím říct, že umístění semaforů je prostě v USA lepší, než v případě EU. Americké semafory jsou totiž vždy až za křižovatkou. Ano, pro evropského řidiče je to strašný nezvyk a intuitivně chcete vlastně zastavit až u semaforu, jak jste zvyklí, ale pokud už si na to zvyknete, je to prostě velmi pohodlné. Největší výhoda totiž je, že pokud stojíte v první řadě, nemusíte se všelijak naklánět, abyste na semafor viděli, tedy nemusíte dělat to, co u nás děláme všichni zcela běžně. Prostě ho vidíte přímo v zorném poli před sebou.

Nelze vynechat ani hromadnou dopravu. Ta v USA funguje, aby se o tom dalo vůbec nějak mluvit, pouze ve velkých městech a to ještě jenom v některých. V Orlandu, například, snad dokonce jezdí i nějaké autobusy, ale my jsme si žádného za celou dobu nevšimli. Na druhou stranu, ve Washingtonu nebo v New Yorku se dokážete poměrně pohodlně dopravovat metrem, přičemž to v hlavním městě, je nesrovnatelně příjemnější a hlavně čistší. Metro v New Yorku má nicméně svůj genius loci a pro ty, kteří mají podzemní dráhy rádi, je to opravdu naprostá povinnost. Některé stanice, jako je například Grand Central Station, jsou pak neuvěřitelným příkladem podzemního stavitelství, které prostě nesmíte minout.

JÍDLO

Jídlo je jedna z věcí, kvůli které cestujeme. Rádi poznáváme nové chutě a nová jídla. Z tohoto pohledu, a řeknu to zcela upřímně, byla cesta do USA docela zklamání. Jedli jsme jak v normálních restauracích, tak ve fast foodech, v asijských restauracích, ale zašli jsme i do oblíbeného Red Lobster, což také byla jediná výjimka, která stojí za zmínku. Pevně věřím, že kdybychom cestovali přímo za jídlem a vyhledávali speciální restaurace, asi bychom měli lepší zážitky, ale prostě takové to běžné jídlo, které si dáte v náhodně vybrané restauraci, nebylo většinou nic moc. Zajímavé bylo, že jsme se často obraceli i na místní, aby nám nějakou restauraci doporučili, ale ani to nemělo valný význam. Většinou nás poslali do průměrné restaurace s tvrzením, že je to to nejlepší, co ve městě mají, jako se nám to stalo třeba ve Smoky Mountains.

Obecně vzato, nejlepší jídlo jsme dostali ve vietnamských restauracích, kde taky jídlo bylo nejméně přizpůsobené amerických poměrům a chutnalo skoro jako v Saigonu. Saigon zmiňuji zcela záměrně, protože drtivá většina Vietnamců, kteří v USA žijí, pocházejí právě z Jižního Vietnamu a tak se chuť malinko liší od toho, na co jsme zvyklí od nás. Naproti tomu, jídlo v čínských restauracích už bylo hodně "poameričtělé". Co vás překvapí zcela určitě, to jsou velikosti porcí. Všude je všeho obrovské množství a místní se toho rozhodně nebojí. Když jsem v některých fastfoodech viděl, co jsou někteří zákazníci schopní do sebe nacpat, jde vám z toho hlava kolem. Zajímavá je také určitá segregace zákazníků. V již zmiňovaných vietnamských restauracích potkáte spíše nezávislé a liberálně založené lidi, zatímco ve fastfoodech se stravují všichni, ale převažuje přeci jenom spíš chudší vrstva. V normálních restauracích najdete kompletní mix, přičemž hojně jsou zastoupené rodiny, které jdou na večeři, třeba u příležitosti narozenin. To jsme ostatně zažili právě ve zmíněném Red Lobster, který asi jako jediný snesl nějaké vyšší hodnocení.

Zcela samostatnou kapitolou jsou snídaně v hotelech. Asi jsme zhýčkaní z evropských hotelů, ale to, co vám ráno nabídnou v průměrném americkém tří až čtyřhvězdičkovém hotelu, je opravdu neuvěřitelný, umakartový, kekel. Pro srovnání, byli jsme ve stejném roce v hotelech v Německu, kde ve tříhvězdičkovém hotelu dostanete komplet evropskou snídani s několikerým druhem čerstvého pečiva, uzeninami, sýry, párečky, vajíčkem, to všechno doplněné koláči, bábovkami, apod. Prostě klasika. V USA na tohle zapomeňte. Základem je většinou hromada umělých míchaných a zcela umučených vajec, k tomu nějaký hashbrown a nějaké sladké pečivo, často balené v igelitu. Na Floridě měli dokonce i slaninu, která se ale zcela koupala v tuku a navíc hranolky, které nesměly chybět. Ano, hranolky k snídani.

Kapitolou samou pro sebe je pak množství jídla, které jsou Američané u snídaně schopní sníst. Představte si množství jídla, které byste měli na den, to vynásobte dvěma a jste zhruba na množství, které do sebe průměrný návštěvník hotelu byl schopen nasoukat. Pravdou je, že tohle bylo nejdrsnější právě v Orlandu, kde ty talíře hostů hotelu doslova přetékaly. Třešničkou na dortu jsou přeslazené nápoje a nepitelné kafe. Pokud máte rádi k snídani dobré espresso nebo capuccino, rovnou si nechte zajít chuť. Vůbec nejlepší snídani jsme tak měli v New Yorku, v našem oblíbeném bistru Pret a Manger, které je ovšem pobočkou britského řetězce a kde nabízejí opravdu kvalitní a chutné jídlo. Jenomže New York je prostě tak trochu Evropa, takže se nedá brát jako etalon amerického způsobu stravování.

Abych ale nekončil kapitolu jídla tak negativně, musím přiznat, že některé věci nebyly tak špatné. Docela jsme si oblíbili restaurace Wendy's, které jsou o parník lepší, než jakékoliv burgrárny tohoto typu, které byste našli u nás a o galaktické roky lepší, než například McDonald's. Mají skvěle ochucené burgery, gigantické automaty na všechny možné variace nápojů a velmi dobré hranolky. Jenom jim to trvá a tak to někdy není až tak moc fastfood. Na samotný závěr musím dodat ještě dva globální postřehy. Všechno americké jídlo je příšerně sladké. Mám pocit, že tam cukr přidávají naprosto do všeho. A ten, kdo vymyslel, že je dobré obalit hranolky v mouce, než se hodí do friťáku, doufám skončí v pekle.

PŘÍRODA

Jestli je něco, co nás v USA opravdu uchvátilo, je to příroda. Samostatnou kapitolou je Florida a všudypřítomné mokřady, jezera, bažiny a pralesy. Vůbec poprvé jsem zde viděl krokodýla ve volné přírodě, ale i spoustu dalších živočichů. Jestli tady někdy budete, prostě musíte zažít vyjížďku vrtulovým člunem, který díky svému plochému trupu, může klouzat krásně i po rostoucí vegetaci. Pravděpodobnost, že v mokřadech uvidíte velkého aligátora není sice velká, ale třeba budete mít štěstí. My viděli jenom jednoho malého, ale i tak to byl zážitek. Vůbec prvního krokodýla jsme ale viděli v Kennedyho vesmírném středisku z autobusu, když vylézal z vodního kanálu, které tam lemují všechny cesty. Byl fakt blízko, měl asi čtyři metry a to, že byl asi dva metry od silnice, mu nijak nevadilo. 

V Jižní Karolíně jsme také zcela poprvé viděli skutečnou bavlnu na poli. Ta vypadá, pokud je těsně před sklizní, dost zvláštně, protože celé pole působí uschlým dojmem. Jde vlastně o takové keříky bez listů, na kterých jsou pouze bílé chuchvalce. I když jsem už byl v zemích, kde je všude hodně prostoru a hustota osídlení je malá, v USA to dostává zcela nový rozměr. A to jsme se pohybovali v podstatě pouze v blízkosti atlantického pobřeží, kde je hustota osídlení relativně vysoká. Jak to asi musí vypadat v Texasu, Utahu nebo Nevadě! V souvislosti s rozsáhlými pláněmi Jižní a Severní Karolíny jsme také zažili zajímavou zkušenost s pokrytím, respektive absencí pokrytí mobilní sítí. Už dlouho se mi nestalo, že bych někde v Evropě neměl ani možnost nouzového volání. Nestalo se mi to ale ani ve Vietnamu a dokonce ani na Madagaskaru. Až v USA. Ono to není až tak triviální, jak to vypadá. Pokud totiž nemáte v dosahu žádnou mobilní síť, prostě si nepřivoláte ani pomoc a na některých cestách, kterými jsme projížděli, byla hustota provozu opravdu naprosto minimální. Ale i tohle je Amerika.

Co nás trochu zklamalo, byly pláže, respektive čistota vody. Vždy jsem si nějak podvědomě myslel, že oceán, který omývá pláže Floridy, je čistý, třeba jako v Karibiku. Tak to ale není. Pláže i voda zde daleko spíš připomíná třeba pláže na jadranském pobřeží v Itálii, než Karibik. Jediný rozdíl je, že rozlehlost pláží je zde skoro nekonečná a tak není problém najít i pláž, kde budete zcela sami. Voda je však zakalená a například v okolí Norfolku je i dost nevábně cítit. Možná to ale bylo způsobeno i hurikánem, který se přes východní pobřeží přehnal asi deset dní před námi. To byl, mimochodem, také velmi zajímavý zážitek vidět, jak vypadá země krátce po řádění tak mocného živlu. Vždy jsem přemýšlel nad tím, proč si Američané staví "papírové" domy, právě v pásů hurikánů, když jejich schopnost odolávat těmto ničivým přírodním živlům, je zcela minimální. Doufal jsem, že to po návštěvě Floridy a Georgie pochopím, ale nestalo se tak. Přesvědčil jsem se ale bezpečně o tom, že všechny "kamenné" budovy, neměli od hurikánu ani škrábnutí, zatímco všechny dřevěné domy, vypadaly zle poškozené. Tahle věc pro mě asi zůstane záhadou.

LIDÉ

Původně jsem na téma lidé nechtěl nic psát, protože už v jednotlivých dílech jsem za své názory schytal hodně nenávistných připomínek, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že když shrnutí, tak kompletní. Předem avizuji, že budu trochu generalizovat a že můj názor je opřený o osobní zkušenosti, které jsme nabrali za ty dva týdny cestování. 

Na první místě je potřeba zmínit rasovou i národnostní různorodost téhle země. To, že se mluví o konci bílého muže a jeho nadvlády v USA, má zřejmě svoje opodstatnění, což je také skutečně vidět na mnoha místech. Celá země je dnes velmi multietnická a multikulturní, ale tato různorodost platí převážně ve městech. Lze asi docela bez problémů tvrdit, že jižní státy, jako je například právě i Florida, jsou dnes zcela hispánské. Například v hotelu, kde jsme byli ubytovaní v Orlandu, byl hlavní jazyk španělština. Ne snad, že by personál neuměl anglicky, ale mezi sebou se bavili zásadně španělsky. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že právě hispánský personál v hotelu v Orlandu, měl asi nejlepší přístup, což jsme ale na začátku našeho putování ještě nebyly schopni dostatečně ocenit. Proč to píšu. V dalších hotelech více na sever, kde už byl personál bělošský, se přístup k hostům velmi změnil a například ve městě Franklin, ležícím ve Smoky Mountains, se zdejší otylá recepční chovala k hostům naprosto otřesně. Ve zkratce se dá říct, že jsme jí zajímali pouze do chvíle, než jsme zaplatili. Poté nás začala naprosto ignorovat a neodpověděla ani na pozdrav, když jsme odcházeli.

Jakkoliv nechci generalizovat, musím říct, že nejlepší zkušenosti jsme měli právě s Hispánci, s Brazilci nebo s Asiaty a ty nejhorší pak s bílými Američany. Například nás nadchl vstřícný a obětavý přístup v Orlandu v obchodu s mobilními telefony, kde nám brazilští přistěhovalci, kterým obchod patřil, pomohli s instalací americkým SIM karet a bylo na nich vidět, že to není jenom z povinnosti, ale že to myslí upřímně. Všechno nainstalovali, odzkoušeli, počkali asi 15 minut, než bude karta funkční a to všechno s úsměvem a za družného rozhovoru, kdy měli upřímný zájem zjistit, odkud jsme přiletěli, jak se nám tam líbí a kam máme namířeno.

Proti tomu je potřeba zmínit otřesnou zkušenost (která pohříchu nebyla ojedinělá) ze střediska NASA, kde nám bílá padesátnice odmítla jakkoliv pomoci s řešením problému s dopředu zakoupenou vstupenkou. Vůbec jí náš problém nezajímal, stále opakovala dokola jednu větu, že potřebuje jakési potvrzení a zakončila to tím, že jí zdržujeme a že už to s námi nebude řešit. Takové to klasické socialistické "neumíme, jdi pryč". Když jsme se s tímhle typem chování setkali i na dalších místech, pochopil jsem, že příčinou je zřejmě nízké vzdělání, omezená sociální inteligence a absolutní neschopnost jakékoliv improvizace. Američané (zejména ti bílí) totiž potřebují mít v práci všechno napsané a naučené a pokud něco nezapadá do naučeného schématu, vyvádí je to z míry a ocitají se v nekomfortní situaci. V tom Kennedyho vesmírném středisku nám nakonec pomohla jedna velmi milá, korpulentní Afroameričanka, která se nás skoro mateřsky ujala, zavolala do kanceláře Booking.com, vyjasnila si s nimi platnost našeho voucheru a vytiskla nám vstupenky. A tohle je ve zkratce důvod, proč v USA nastává konec bílého muže.

Jak už jsem zmiňoval, jestliže města jsou velmi etnicky různorodá, venkov, zejména ve středu USA, je převážně bílý, konzervativní a totálně ultrapravicový s prvky náboženského fanatismu. Na druhou stranu je úžasné to vidět. Projížděli jsme zde na konci roku 2019, tedy asi rok před prezidentskými volbami a předvolební boj tu jel na plné obrátky. Jakmile jsme opustili Orlando a vyrazili na venkov, ocitli jsme se v zemi Donalda Trumpa. Doslova před každým domem tu byla vlaječka, informující okolí, že jeho majitel v nadcházejících volbách zcela bezvýhradně stojí za Trumpem. Vlajky s nápisy Trump 2020 pak byly nezřídka doplněny i o cedulky, které vyřvávaly do okolí, že pán domu "miluje svoji církev".

Setkání s místními domorodci na benzínkách nám, zcela bez nadsázky, připomínalo některé klasické filmové kusy, kde náhodní návštěvníci končí zpravidla v místním vězení poté, co jsou sebrání šerifem proto, že "blbě čumí". Několikrát jsme se skutečně dostali do poněkud nekomfortní situace, která byla často způsobena hlavně tím, že jsme nerozuměli místnímu dialektu. Skutečně, řeč, kterou mluví lidi na venkově je všechno možné, jenom ne angličtina. Navíc, když přijedete na opravdový vidlákov, jste místním automaticky podezřelí, zejména pokud je vidět, že jste cizinci. A když vám navíc místní "redneck" celkem nevybíravě poradí, abyste radši vypadli, protože mu stojíte na místě před benzínkou, kde vždycky parkuje on, je dojem z amerického venkova dokonalý.

Pokud už hovořím o lidech, je potřeba zmínit i vysokou míru obezity, se kterou se tu setkáte doslova na každém kroku. V tomto případě se jedná o problematiku, která nezávisí na rase nebo na etniku, ale která je doslova všudypřítomná. Docela zajímavým místem, kde sledovat míru obezity amerického obyvatelstva, jsou zábavní parky v Orlandu. Jezdí sem totiž doslova celá země a tak si můžete udělat poměrně ucelený obrázek. Ve zkratce řečeno, je to děs. Absolutně nechápu, jak se ti lidé mohou dožívat vyššího věku, když se  jejich BMI pohybuje okolo 50, a to v kombinaci s naprosto tragickým systémem zdravotní péče. Pokud pojedete do USA a máte nějaké to kilo navíc, zažijete dosud nepoznaný pocit, že jste vlastně docela hubení. Zajímavé je, že obezita zde není vůbec brána jako nějaký diskvalifikační faktor pro vykonávání povolání a tak můžete potkat morbidně obézní policisty, řidiče autobusů, dělníky u silnice, atd.

Na závěr této sekce nemohu nezmínit naši osobní zkušenost s domorodými obyvateli nebo chcete-li Indiány. Pro tuto zkušenost jsme si zajeli do indiánského města Cherokee, které se nachází uprostřed Velkých kouřových hor (Great Smoky Mountains). Kmen Cherokee nebo česky Čerokézů má dnes okolo jednoho milionu lidí a patří, spolu s kmenem Navajo,  k největším domorodým etnikům v USA. Čerokézové jsou neuvěřitelně vstřícní a milí lidé, což ostře kontrastuje s okolní bílou většinou. Na první pohled je na nich vidět jistý vnitřní klid a velmi silné pouto k přírodě a jejich rodné zemi. Když pak v místním muzeu vidíte, jak strašlivě s k nim bílí lidé v minulosti opakovaně zachovali, doslova vás z toho mrazí.

UMĚNÍ, ARCHITEKTURA a MUZEA

Umění, architektura a muzea. To jsou tři věci, které nás při našem putování po USA docela nadchly a tak je dobré se o nich zmínit. Architektura je otázkou zejména hlavních měst východního pobřeží. Filadelfie, Washington i New York jsou doslova přecpané nádhernými architektonickými prvky, od klasických, historických budov, až po moderní mrakodrapy. Zcela specifické jsou budovy z počátku 20. století, tedy z období zlatého věku výškových budov.

Za zmínku stojí také muzea. Fajn je, že některá, zejména ta ve Washingtonu, jsou dokonce zdarma, což docela potěší. Pokud jedete na Floridu, tak prostě musíte navštívit NASA, a to i navzdory tomu, že inteligenční úroveň a schopnosti některých jejich zaměstnanců je na zcela minimální úrovni. Možnost vidět skutečný raketoplán a Saturn V je ale lákadlo, které vyváží jakékoliv nesnáze. Navštívili jsme také muzeum Letectví a kosmonautiky ve Washingtonu a Národní galerii tamtéž a obojí bylo doslova dech beroucí. Tolik obrazů z období moderního umění, uvidíte možná ještě v Londýně, v Paříži nebo v Madridu. 

Takové tedy bylo naše putování po Spojených státech. Doufám, že se vám moje vyprávění líbilo a slibuji, že jakmile to situace jenom trochu dovolí, budeme v cestování opět pokračovat.

Kdo byste se chtěli podívat na více fotek z našeho putování, mrkněte se na fotky z New Yorku a na fotky z celých USA.