Výlet do USA (5) St. Augustine, nejstarší město v USA

Dnes opustíme Orlando a zamíříme severu vstříc. Navštívíme St. Augustine, nejstarší město v USA. Prohlédneme si pravý americký venkov a nasajeme trochu vidlácké ultrapravicové atmosféry. A Domča si objedná burger u McDonald's.

Dneškem tedy opouštíme okolí Orlanda a přesouváme se, jak s oblibou glosuje zbytek týmu "severu vstříc". Při odhlašování v hotelu mě ještě docela pobavilo, že depozit 50 dolarů, který jsem zaplatil při příjezdu v hotovosti jako jakousi jistinu (asi že jim nevykradu pokoj nebo nevím proč), mi bude vrácen na účet a nikoliv v hotovosti. Tohle je nesmírně chytrá "vychytávka", kterou si hotely zlepšují svoje aktuální cache flow, protože těchto 50 dolarů se mi "vracelo" na účet 14 dní.

Původně jsme uvažovali nad tím, že to vezmeme normálně po dálnici, ale nakonec bylo kolektivně rozhodnuto, že to vezmeme po okreskách, abychom si prohlédli ten pravý a nefalšovaný americký vidlákov. Už když se snažíme vyjet z Orlanda, vidíme, jak je zdejší městská aglomerace rozsáhlá, přitom je ale hustota osídlení velmi malá. Pro srovnání, Orlando a přilehlé zastavěné oblasti se rozkládají na ploše asi 4x větší, než je Praha, ale zatímco v Praze žije asi 1,4 milionu lidí, zde je to na 4x větší ploše jenom asi 300 tisíc. Většina zástavby je zde v podobě levných dřevěných domků, které jsme si interně přezdili na "papíráky". Na několika místech jsme je viděli i rozestavěné a tak si  lze docela dobře představit, co se schovává pod fasádou. Zpravidla se jedná o jednoduchou dřevěnou konstrukci z trámků 15x15, pobitou překližkou a navrchu s nějakým druhem sádrokartonu. Na střeše je pak obyčejná, levná lepenka.

Je fakt, že je to asi levné a že to zvládne rychle postavit i nekvalifikovaná pracovní síla. Uvážíme-li ale, že tento druh domů převažuje v oblasti s častým výskytem hurikánů, nezbývá, než kroutit nad uvažováním místních hlavou. V minulosti jsem několikrát viděl záběry, kde jsou celé čtvrti srovnány se zemí a nikdy jsem nedovedl pochopit, jak je to možné. Když jsme ale viděli, jak tyhle domky vypadají rozestavěné, už se to docela pochopit dá. Městské budovy, jako je radnice, škola nebo požární a policejní stanice jsou pochopitelně většinou postaveny nějakou klasickou formou z betonu nebo z cihel a ty tak, jako jedny z mála, zůstávají stát i na konci hurikánové sezóny.  Zbytek se shrne na hromadu a jede se nové kolo. Sice je to strašné plýtvání energií, ale ekonomika se musí točit.

Už třetí den se snažíme srovnat s tím, jak nám auto ukazuje spotřebu. Asi je to otázka zvyku, ale nám prostě jednotka "počet ujetých mil na galon", působí bolení hlavy. Kdyby to alespoň byly metrické jednotky, ale takhle jsou tam dva přepočty a ještě je to celé logicky obráceně. Co je proboha špatného na litrech na 100 km? Nakonec jsme se dopočítali k tomu, že naše auto žere asi 10 litrů na sto, což nám přišlo jako docela hodně, vzhledem k převládajícímu šnečímu stylu jízdy. V důsledku toho, že auto dost žere jsme valem dospěli k zjištění, že nás čeká první tankování.

Nejprve je potřeba vyřešit základní otázku, jaké palivo vlastně natankovat. Že je to benzín je poměrně evidentní, otázka je, který. Už jsme si docela zvykli, že v USA musejí mít všechno jinak a tak i benzíny mají zcela jiná (nižší) oktanová čísla, než v Evropě. Do jisté míry je to způsobené jinou výpočtovou metodou oktanového čísla, ale obecně je fakt, že benzíny v USA nejsou tak kvalitní, jako benzíny v Evropě. Ono to má svoji logiku v tom, že tady má většina aut daleko větší objemy motoru (zapomeňte na 1.0 MPV), které horší palivo lépe snesou. Výsledkem je pak ale o něco vyšší spotřeba, která tu ovšem nikoho netrápí, protože cena benzínu se v přepočtu pohybuje okolo 16 Kč za litr. V zásadě tedy máme tři možnosti - Regular, 87 oktanů (našich asi 90), Plus, 89 oktanů (našich necelých 92) nebo Premium, 93 oktanů (našich asi 95). Protože jsme ale trochu podváděli a poučili jsme se předem, tak víme, že do auta z půjčovny se lije zásadně to nejlevější palivo a tedy Regular. Celkově je tankování na americké pumpě je zážitek pro znalce. Proces nákupu paliva je totiž naprosto jiný, než v Evropě. Je fakt, že určité jemné nuance mohou nastat v závislosti na konkrétní čerpací stanici nebo na státu, já ale popíšu naše osobní zkušenosti. To jenom jako upozornění pro případné hnidopichy a americké svazáky, kteří by mě chtěli poučit, že jsme hlupáci a nevíme, kudy běží zajíc.

To, že byste přijeli, natankovali plnou a šli zaplatit kartou na kasu... tak na to tady zapomeňte. Jednoduše řečeno, tady nejprve musíte prokázat, že máte jak zaplatit a až pak můžete tankovat. Máte dvě možnosti. První je, že použijete kartu přímo na stojanu a druhá, že půjdete dovnitř a předplatíte si odběr u obsluhy. Použití karty na stojanu je nesmírně zábavné a vzrušující dobrodružství, plné neznámých proměnných, které se u každé pumpy mění. Už v minulých dílech jsem se zmiňoval o chaosu při platbách kartou a u čerpací stanice to dostává zcela nový rozměr.

Vložíte kartu, zvolíte za kolik chcete tankovat (nebo taky ne, podle typu pumpy) a dále musíte vybrat, zda máte debetní nebo kreditní kartu. V tuhle chvíli je to v podstatě 50:50, protože jsme si vyzkoušeli, že je v podstatě jedno, jakou variantu zvolíte. Váš typ karty v tom pochopitelně nehraje absolutně žádnou roli. Když máte dobrý den a automat kartu akceptuje, ještě musíte občas projít poslední zkouškou a tou je výzva, abyste zadali PSČ. Pochopitelně americké. I na tuto variantu jsme byli vybaveni různými radami, jak máme mačkat samé nuly a podobné kraviny, ale zcela upřímně, pokud po vás chce automat směrovací číslo, rovnou to vzdejte a běžte dovnitř k pokladně. Tam už vždy vše proběhlo, jak mělo, tedy řeknete na jakém stojanu a za kolik chcete natankovat, zaplatíte a odcházíte tankovat. Proč tento proces nemůže proběhnout i u stojanu je mi naprostou záhadou. Případné cestovatele chci pouze upozornit na jednu, poměrně nepříjemnou věc a to, že pokud špatně odhadnete množství paliva a předplatíte si víc, než kolik opravdu natankujete, o svoje peníze sice nepřijdete, ale ten rozdíl můžete mít na kartě zablokovaný i několik dní. Když se to spojí s podobnými "poplatky" v hotelech, můžete takhle za pár dní na cestách nastřádat i několik set dolarů, které sice máte na účtu, ale které nemůžete použít. Nedá se proti tomu absolutně nic dělat, jenom je dobré s tím počítat.

S plnou nádrží pokračujeme vzhůru do divočiny, konkrétně přímo do středu národního parku Ocala, který se nachází asi 50 km nad Orlandem a na šířku pokrývá skoro třetinu rozlohy celé Floridy. Teprve tady si člověk uvědomí, jak je tahle země rozlehlá. Klasické silnice, které vedou 30 km jenom rovně, napříč lesem, jenom přes horizonty a rozsáhlé mokřady a bažiny, které jsou všude okolo. Jenom je to tady všechno takové jiné a možná bych řekl i divné. Chtěli jsme se cestou zastavit v jednom "refreshment area", což je něco jako odpočinková zóna u jezera. Přijeli jsme k závoře, kde byla ozbrojená stráž a bylo nám vysvětleno, že je to místo jenom pro karavany a že když nemáme karavan, tak máme tak nějak smůlu. No, nevadí.

Cestou projíždíme několik vesnic a usedlostí a užíváme si ten pravý americký vidlákov na který jsme se tak těšili. Naprosté nadšení pak u nás vyvolává pán, od pohledu sůl země s IQ tak 40, který má u jedné benzínky obrovský stánek s předvolebními předměty na podporu prezidenta Trumpa. Musíme mu přiznat, že se opravdu snaží, mává vlajkami, vyřvává předvolební hesla, mezi kterými rozhodně vévodí krásné "TRUMP 2020, NO MORE BULLSHITS" (v překladu doslova "Trump 2020, už žádné sračky"). Upřímně musím přiznat, že jsme nenašli dost odvahy si ho vyfotit, protože jsme nechtěli riskovat zastřelení.

O kousek dál, jako pomyslnou třešničku na dortu, potkáváme v několika vesnicích celou řadu domů, před kterými nejenom, že vlají obrovské vlajky na podporu prezidenta Trumpa, ale navíc je před každým domem obrovská cedule s nápisem "I love my church" (v překladu "Miluji svoji církev"). Ano, tohle je přesně to, co jsme toužili vidět na vlastní oči, protože jsme moc nevěřili, že to opravdu existuje. Většina lidí tu bydlí v různých karavanech, napůl rozpadlých domech, ale největší hit je tu něco, co vypadá jako velký kontejner s vyřezanými okny a dveřmi. Před každým tímhle obydlím je ale perfektně střižený trávník a dva pickupy velikosti monster trucku. Nechápu.

Konečně dorážíme do nejstaršího města v USA a už se těšíme na nějaké opravdu historické domy a na atmosféru dávné doby. Kousek od parkoviště je krásná a docela zachovalá španělská zděná pevnost Castillo de San Marcos, která byla dostavěna v roce 1695. Na hradbách právě skupinka v historických španělských uniformách připravovala jedno z obranných protilodních děl k výstřelu. Uniformy i povely ve španělštině působily velmi věrně, ale celé situaci by pomohlo, kdyby vybrali nějaké méně vykrmené mládence. Nejsem si jist, zda španělská koloniální armáda byla v 17 století tak dobře živená, že jejich vojáci měli 150 kilo.

Stáli jsme dole pod pevností a pozorovali počínání na hradbách, když přiběhla žena v dobovém oblečení a jasným a strohým povelem, který si zřejmě osvojila na vojenské škole, nám rozkázala, abychom v okruhu asi 200 metrů na obě strany od děla, vyklidili prostor. Zřejmě proto, kdyby se náhodou dělo otočilo o 90 stupňů, přepadlo přes hradby a v letu nás zasáhlo slepým výstřelem. No prostě, manévry, jak při startu rakety. Výsledkem bylo mírné "pufnutí" z hlavně, "dozorkyně" konečně odešla a my jsme se mohli konečně vydat k městu.

Od rána jsme nejedli a tak padlo kolektivní rozhodnutí, objevit dobrou restauraci a zahnat hlad. Když jsme bloumali jednou z bočních ulic a pročítali si vyvěšená menu místních restaurací, odchytla nás nějaká domorodá žena a velmi sugestivně nás nasměrovala do restaurace s tím, že nic lepšího v okolí nenajdeme. Nutno přiznat, že měla asi pravdu, protože jsme se opravdu moc dobře najedli. Speciálně krevetová polévka byla tak dobrá, že jsem jí během probírání dosavadních zážitků snědl celou, aniž bych se s Domčou rozdělil. No, stane se... St. Augustin je opravdu pěkné a malebné město. Všude palmy, mírný vítr vanoucí od moře a v zátoce zakotvené plachetnice. Na americké poměry bychom mohli říct, že je doslova starobylé s nádechem karibské romantiky.

Je vidět, že město se postupně rozvíjelo pod různými vlajkami a v průběhu historie se tak na něm podepsalo mnoho různých stylů. Některé uličky působí dokonce jako byste se ocitli v karibském pirátském městečku. Historické domky jsou opravené, ale při bližším pohledu je vidět, že s nějakou autenticitou si tu moc hlavou nelámou. Některé části domů jsou opravené sádrokartonem (čím taky jiným, že) a občas je použit i plast, třeba na zakrytí elektrického vedení a podobně. Když by to tu viděli památkáři z Prahy, naprosto určitě by jim praskla cévka.

Město bohužel působí místy dost omšele a nemohli jsme se zbavit dojmu, že nejlepší léta má už za sebou. Krásně je to vidět na kdysi nádherné, dřevěné restauraci Santa Maria z roku 1949, která stojí pár metrů od promenády na dřevěných kůlech a která dříve patřila mezi vyhlášená místa. Dnes chátrá, rozpadá se a nevypadá to, že by se dočkala opravy. V Evropě by se zcela nepochybně našel někdo, kdo by ji opravil a tím uchoval její historickou hodnotu, ale tady jí pravděpodobně nechají spadnout a na jejím místě postaví něco jiného.

Největší atrakcí St. Augustine je "nejstarší dům v USA". Tedy, byli jsme uchváceni, to nemohu říct. Bílý domek, na něm vlajky, před ním cedule "Oldest house", prostě nádhera. Když by vás ale nechali hádat, který z domků v historickém centru je ten nejstarší, na tenhle byste si asi nevsadili. Mě přišla na první pohled daleko starší, údajně nejstarší škola v USA, kterou tu také mají. Za vidění stojí i bývalý hotel Alcazar, postavený v roce 1888, kde nyní sídlí Lightner muzeum nebo budova Flegnerovi univerzity, která stojí hned naproti. 

Ještě než zamíříme do hotelu, chceme ještě vidět místní maják. Bohužel, jako většina věcí tady, je v soukromých rukou a  tak se až k němu nedostaneme. Přesto je na něj opravdu moc pěkný pohled a tak můžeme nacvakat nějaké ty romantické fotky. Při návratu přes centrum jsme narazili na místní demonstrací ekologických aktivistů, která se konala u příležitosti vystoupení Grety na půdě OSN. Skoro jsme si v tom našem malém SUV připadali i provinile.

Den jsme zakončili v klasickém americkém motelu řetězce Quality Inn u dálnice za městem. Taková ta americké klasika pro obchodní cestující. Měli jsme z toho trochu obavy, ale ve finále je to docela příjemný motel s čistými a prostornými pokoji a čistou koupelnou. Snad jenom ten pocit, že jste vlastně hned venku a že vám na dveře pokoje může zaklepat kdokoliv, kdo tu zastaví, je takový divný. Na závěr se chci zmínit o návštěvě místního mekáče, protože to byl opravdu docela zážitek. Přepadl nás ještě trochu hlad, ale už se nám nikam nechtělo a tak jsme se vypravili do nejbližší "občerstvovny", což byl právě McDonalds. Měli jsme docela kliku, že se jednalo už o ten moderní, které známe i od nás, takže vypadal docela čistě a nově, a mohli jsme si vybrat v klidu na dotykové obrazovce. Ale to osazenstvo... Personál pochopitelně komplet afroamerický (Je tohle momentálně to korektní pojmenování?), jejich výkonnost byla na úrovni uspávače hadů a navíc nebylo zcela patrné, kdo je zákazník a kdo je zaměstnanec. Několik lidí z řad zákazníků mělo zřejmě mezi personálem příbuzné, a tak to fungovalo trochu ve stylu "Hele, Meggie, hoď mi sem ještě dva burgery a jeden kelimek na bezedný nápoj". Pochopitelně zadarmo, jak jinak. I tohle jsou USA. Už se těšíme na zítřek, kdy vyrazíme do Smoky Mountains!