Výlet do USA (2) Návštěva v NASA

Dnešek jsme, v rámci našeho road tripu, věnovali návštěvě Kennedyho vesmírného střediska na Mysu Canaveral. Je to místo, které by měl navštívit každý, kdo se někdy vyskytne poblíž. Odsud se totiž stále ještě létá "ke hvězdám".

Ještě, než se pustím do popisu našeho prvního dne a prvního výletu, rád bych upozornil, že své články píšu na základě osobních zážitků a situace hodnotím zcela subjektivně. Pokud nějakou věc hodnotím poněkud expresivně, je to z důvodu lepšího vykreslení situace a okolností, a proto, pokud by se snad mé názory, v tomto případě na USA, někoho dotkly, předem se omlouvám.

První den jsme pochopitelně začali snídaní. O úrovni amerického stravování jsme neměli nějaké zásadní iluze. Naše očekávání proto nebyla velká a bizarní snídaně nás tak ani nepřekvapila. Všemu vévodily tři varny. Jedna na hmotu, podobnou umučeným míchaným vajíčkům, druhá plná opečené slaniny, která plavala v tuku a třetí na smažené brambory, aby byla nějaká zelenina. Místní si z těchto ingrediencí tvořili na talířích menší hrady, aby je vzápětí do sebe nacpali, za vydatného přikusování opečených toustů ze sladkého bílého chleba, namazaných máslem. Ti nejvíce podvyživení se pak ještě dorazili vaflemi s kukuřičným sirupem. Pochopil jsem, že gastro peklo existuje. Zelenina nula, salámy a uzeniny nula, sýry nula a jediné, co se tak dalo označit za zdravou potravinu, byla jablka, zabalená po jednom do potravinové fólie. Utěšujeme se tím, že máme prostě smůlu na ubytování a v jiných hotelech to bude lepší. Jinak je ale hotel fajn, čistý a klimatizace funguje, takže si není na co stěžovat. Zajímavé je, že všichni zaměstnanci jsou Hispánci a v hotelu se jako primární jazyk používá pouze španělština. Inu, Florida. Jinak samozřejmě všichni mluví anglicky, ale pouze, pokud je potřeba.

Ještě než se vydáme na východ na Mys Canaveral, potřebujeme vyřešit připojení k internetu. Bez mobilních dat to tady pochopitelně nepůjde a tak se snažíme najít nějaký obchod, kde bychom pořídili místní SIM kartu s neomezenými daty tak na 14 dní. Nejlepší servis nakonec najdeme v brazilském obchodě v takové malé brazilské čtvrti, kde jsou opravdu neuvěřitelně vstřícní, všechno nastaví, překontrolují, ověří a hlavně, je z toho cítit skutečný zájem o zákazníka, doplněný o upřímný úsměv. Nakonec jsme zvolili americký T-Mobile, kdy nás simka přišla na cca  55 USD. Mobilní data jsou pro takovýto výlet naprostou nutností, protože se nelze spoléhat na to, že všude najdete nějakou funkční wifi. Je ale potřeba upozornit na to, že pokrytí mobilním signálem, mimo větších obytných oblastí, je v USA, zejména v porovnání s Evropou nebo Asií, velmi mizerné a hodně záleží na tom, jakého operátora zvolíte. Před výběrem doporučuji prozkoumat mapy pokrytí u konkrétních operátorů a podle toho volit. Nám se nezřídka stalo, že na poměrně velkých územích, zejména pak ve vnitrozemí, nejenom, že nebylo LTE, ale nebyl signál vůbec a to ani nouzový. To byla pro mě docela nová zkušenost, kterou jsem nezažil ani na Madagaskaru a mimoděk jsem přemýšlel, jak bychom se asi v těchto místech dovolali pomoci, pokud bychom nějakou potřebovali.

Mys Canaveral je od Orlanda asi hodinu jízdy na východ. Protože je celá americká společnost založena na individuální automobilové přepravě, jsou tu silnice a dálnice fakt super. Co vás zaujme, je praktická absence zatáček. Prostě jedete 30 mil rovně, pak malinko zahnete a zase jedete rovně. Ono je to vlastně logické. Zatímco v Evropě bylo nutné při stavbě silnic a dálnic respektovat celou řadu omezení a majetkových břemen a doslova se proplétat kompromisní trasou, v USA se ničím takovým většinou zabývat nemuseli a dopravní stavby se tu tak budovali prakticky na "zelené louce". Dálnice, neboli speedways, jsou většinou nějakou formou zpoplatněné, ovšem použitá technologie výběru mýta a výše poplatku se liší stát od státu. V okolí Orlanda  jsou nejčastěji klasické mýtné brány, kde buď zaplatíte u závory výběrčímu nebo projedete rychlým pruhem, pokud máte speciální krabičku s odpovídačem. Někde je pak mýto řešeno technologií čtení registračních značek a mýto vám pak přijde vyúčtované poštou. V našem případě nám ho strhla půjčovna z depozitu, respektive, strhla mi ho po 14ti dnech dodatečně přímo z karty, kterou jsem jim při půjčení auta předložil k zaplacení depozitu. To je samo o sobě pro člověka z Evropy naprosto šokující, protože v EU si žádná právnická osoba prostě nemůže z vaší karty strhávat platby, aniž by to majitel karty autorizoval. V USA je ale zákazník vůči firmám v trochu jiném právním postavení a tak buďte připraveni na to, že je tento přístup zcela v souladu s americkými zákony.

Konečně jsme dorazili do návštěvnického centra Kennedyho vesmírného centra a zaparkovali na obrovském parkovišti, které bylo zaplněno možná tak z jedné desetiny. Pochopili jsme, že jsme se, zcela mimoděk, trefili pěkně mimo sezónu, protože tady bývají evidentně připraveni na jiné návaly. Lístky jsme koupili online přes Booking, protože tam už máme vysokou úroveň věrnostního programu a tak jsou tam často k dispozici velmi příjemné slevy. Prostě zaplatíte online kartou, oni vám pošlou QR kód a je to. Funguje to všude po světě a je to fakt jednoduché. U vstupu je to jako na letišti, tedy klasika s rámem, skenováním batohů a zběžným šacováním, protože islámští teroristé nespí. Pak už jenom naskenovat QR kód v mobilu a... a tady se to krapánek zadrhlo. Pro tři lidi jsme totiž měli jenom jeden QR kód, který sice fungoval, ale že by na jeden kód prošli tři osoby, to přísná strážkyně pořádku u turniketu nedokázala pojmout. Všude jinde po světě to funguje tak, že se ten kód prostě třikrát odpípne a všechno je v pohodě, ale tady nás třikrát pípnout nenechali a to ani přes to, že u QR kódu bylo anglicky napsáno, že je to vstupenka pro tři osoby. Jsem odeslán k pokladně, kde vysvětluji situaci, ukazuji potvrzení v mobilu a QR kód, ovšem nerudná paní za pokladnou po mě požaduje voucher. Když jí vysvětluji, že mám pouze potvrzení o zakoupení vstupu a QR kód a že by to mělo stačit, opakuje stále dokola, že potřebuje voucher a že jí mám dát více informací. Toho nejsem pochopitelně schopen a tak se naším problémem odmítá dále jakkoliv zabývat.

Situace se stává poněkud neřešitelnou. Zaplatili jsme asi 150 USD, ale nedostaneme se dovnitř? Tak super. To jsme tady jako první návštěvníci, kteří si koupili vstup přes Booking? Jirka naštěstí nachází v informačním centru vstřícnou a sympatickou afroameričanku, která je ochotná se nám věnovat. Na řadu přichází tužka, papír, opisování našeho potvrzovacího kódu, telefonát do Bookingu, diktování kódu do telefonu, ústní potvrzení, že nejsme podvodníci a na závěr se stáváme hrdými majiteli tří papírových vstupenek. S vděčnými úsměvy děkujeme jediné zaměstnankyni NASA, která byla ochotná nám pomoci a míříme znovu k bezpečnostní kontrole. Ten samý strážný už podruhé kontroluje Potápku, zda nemá v břiše schovanou C4, vítězoslavně si odpípneme papírové vstupenky a konečně jsme uvnitř. Tedy upřímně, vím, že tohle je jenom návštěvnické centrum, ale pokud takhle funguje celá NASA, tak nechápu, jak dokázali dostat člověka na Měsíc .Možná i proto dostávají momentálně na prdel od party "hipíků" ze SpaceX.

Ale vážně, až na drobnou nepříjemnost u vstupu, je NASA místo, které prostě musíte vidět. Už jako malý jsem snil o tom, že se sem někdy podívám, protože letectví a kosmonautika byly a jsou mým celoživotním koníčkem a lidé by si své sny měli plnit. Ten neuvěřitelně silný genius loci, je zde všudypřítomný a vy si uvědomíte, že tady se psaly dějiny lidstva. V první, vstupní části, jsou vlastně jenom dvě důležité věcí a to venkovní výstava raketových nosičů, kterým vévodí Saturn 1B položený na boku, a dále samostatná hala s raketoplánem Atlantis. Právě raketoplán je jedním z taháků muzea a už vstup do haly, kde nejprve shlédnete emotivní video o historii raketoplánu, je provázen mohutným wow efektem, když se před vámi najednou objeví Atlantis v celé své majestátní kráse.

Když jsme si prohlédli každý kus tohoto obrovského stroje, vyfotili se v kabině a když nám už začala být trochu zima (nechápu, proč tu všude mají klimatizaci nastavenou snad na 18 stupňů), vypravili jsme se na druhou část prohlídky, což je okružní jízda autobusem okolo legendární montážní budovy a odpalovacích ramp. V autobusu je potřeba si sednout jednoznačně na pravou stranu, protože na pravé straně uvidíte více podstatných věcí a bude se vám i lépe fotit. Hned prvním tahákem je ona slavná montážní budova, do které se vešel na výšku postavený Saturn V a kde se později montoval i raketoplán do startovací konfigurace.

Všimli jste si někdy, že vám některé věci, které jste dosud viděli jenom na fotografiích, přijdou ve skutečnosti větší a jiné naopak menší, než jste si představovali? NASA Vehicle Assembly Building je kupodivu ten druhý případ, což mě docela překvapilo. Asi je to tím, že jsem tuto budovu viděl poprvé na obrázku jako malý kluk a od té doby jsem si jí představoval jako něco nadpozemsky obrovského. Co mě ovšem vyrazilo dech byly obří pásové dopravníky, jeden dokonce i se základní deskou pro umístění rakety, které stály zaparkované za halou a které se používají právě k dopravě raket z montážní haly na odpalovací rampu. Tyhle obří stroje se pohybují po pečlivě vyznačených a udržovaných cestách z jemného štěrku, které působí dojmem obrovských kolejí. Autobus nás okolo těchto dopravních pásů dovezl až k dalšímu shluku budov, které dnes využívá společnost SpaceX.

Oproti velkým budovám NASA působí zázemí SpaceX spíš jako větší studentský projekt, když před jednou z budov například stojí karavany s občerstvením pro personál, takže to tady spíš vypadá, jako natáčení nějakého filmu, než jako místo, které momentálně udává trendy pro budoucnost dobývání vesmíru. Přesto nebo možná spíš proto je všude cítit jistá rivalita, která mezi oběma organizacemi panuje. Potvrdila to i naše průvodkyně, která se s jistou jízlivostí v hlase vyjádřil, že nechápe, jak dokážou "ti mladí" dostat jejich raketu na startovací plošině do svislého stavu za pouhé dvě hodiny. 

Po okružní jízdě okolo ramp nás autobus vysypal u druhého muzejního komplexu, který je celý věnován především programu Apollo. Jedná se v podstatě o obrovský hangár, ve kterém je na boku umístěn celý Saturn V. První dojem je prostě ohromující a pro vyjádření toho, jak na nás zapůsobila tahle největší raketa historie, kterou pro USA navrhl bývalý major SS Werner von Braun, nám nějak chyběla potřebná adjektiva. Říct, že je Saturn V obrovský, prostě nestačí. Možná bych zde mohl poprvé v životě použít přídavné jméno gargantuovský v tom správném významu. Už jenom motory jsou tak velké, že by se do nich postavili dva lidé na sebe. Ne, to se prostě nedá popsat, to musíte vidět. Kromě toho je tu pochopitelně lunární modul, reálná návratová kabina Apolla 14, měsíční Rover, několik originálních skafandrů a spousta dalších připomínek této slavné kapitoly z historie NASA.

Všechno pěkné ale musí skončit a tak opět nastupujeme do autobusu, který nás odveze zpět do návštěvnického centra. Celý Mys Canaveral je vlastně jeden velký bažinatý močál plný krokodýlů, ale i tak nás překvapilo, když jsme jednoho, asi dvoumetrového, viděli plavat v širokém kanálu vedle silnice. Na jeden den je těch vjemů na nás docela hodně a tím spíš musím smeknout před Domčou, která to s námi těch asi pět hodin mezi raketami vydržela a to dokonce skoro bez brblání. Všichni jsme proto rádi, když konečně dorazíme k autu a dáme odpočinout unaveným nohám.

Návštěva muzea plného raket je nápor nejenom na nohy, ale i na mozek, takže je dobré si udělat na zbytek dne takový lehký chill out na blízké pláži Cocoa, kterou najdete na úzké kose mezi Mysem Canaveral a Patrickovou leteckou základnou. Zaparkovali jsme u hospody s prozaickým názvem Coconuts on the beach a protože nám za celý den docela vyhládlo, byl plán naprosto jasný. Okusíme poprvé skutečnou americkou kuchyni. Stokilová Becky se nám představila, oznámila, že nás bude obsluhovat a zcela bez zájmu se zeptala, jak se máme. Jedna věc je ale v amerických restauracích super a to že skoro všude dostanete okamžitě automaticky vodu s ledem, která je zdarma.Objednáváme fish & chips, burger a kuřecí nugety. K tomu Bud Light, abychom ochutnali americké pivo. No, sníst se to dalo, ale Bud bych slovem pivo asi neoznačil. Co mě ale rozsekalo, byly hranolky, které byly osmažené, obalené v mouce a znovu osmažené. No prostě mňamka. 

Bílá Cocoa Beach je ale skvělá. Oběma směry se táhne několik kilometrů kam až dohlédnete a pokud si kus popojdete, budete na pláži úplně sami. Navíc je pláž krásně čistá, což se třeba na evropských plážích už moc často nevidí. Trochu mi připomněla podobně krásnou pláž ve vietnamském Quy Nhonu. Jediné, na co je potřeba dávat pozor, jsou docela velké vlny, které mohou být pro méně zdatné plavce nebezpečné a pak také zpětné proudy, které se na těchto plážích vyskytují docela často. Jako odpolední relax prostě úplně geniální.

Cesta zpátky do Orlanda už proběhla zcela hladce, tedy až na odpolední špičku na hranicích města. Jet leg se na nás přece jenom ještě trochu podepisoval a tak už jsme to na hotelu zalomili. Další den už nás totiž čekají zábavní parky!