Londýnské výletování (4) Co všechno musíte vidět II.

V minulých dílech jsem se pokusil nastínit možnosti cesty do Londýna, dopravy po městě a také první sérii památek, které musíte vidět. Tento díl pokračuje přehledem památek, které by vám neměli ujít, ale i kterým se radši vyhnout.

Jak jste si asi všimli, do předchozího dílu se mi všechny památky a významná místa, která byste v Londýně měli navštívit, prostě nevešly a proto připojuji tento, v pořadí druhý, díl. Opět bude tak trochu na přeskáčku, protože jsem prostě stále nenašel vhodný klíč, jak památky seřadit.

London Eye

Začnu, s dovolením, s jednou z nejviditelnějších atrakcí, které lze v Londýně navštívit, velkým vyhlídkovým kolem London Eye. Jeho návštěva stojí, zcela bez diskuze za to, ale má jednu zásadní podmínku. Musí být pěkné počasí. Já jsem byl na kole dvakrát - jednou ve dne a jednou v noci a nemohu se rozhodnout, co bylo lepší. V noci ale pořídíte skvělé fotky. Aby bylo jasno, kolo se s vámi otočí jenom jednou, takže neváhejte a foťte a rozhlížejte se, co to jenom jde. Naštěstí jízda je poměrně pomalá, takže je na všechno dost času. Hodně také záleží na tom, jaké chytnete v kabině spolucestující. Jednou to je v pohodě a podruhé se mačkáte s bandou otravných asiatů. Pro ty z vás, kdo máte strach z výšek, snad jenom ubezpečení, že gondoly jsou zcela neprodyšně uzavřené, takže vám vypadnutí nehrozí.

London Dungeon

Jsem velký, silný, dospělý chlap, který se jen tak něčeho nelekne, ale musím se vám přiznat, že z London Dungeon neboli londýnských podzemních kobek, jsem měl docela respekt. Upřímně, všude tam, kde jsou do strašení lidí zapojeni živí herci, je to docela hodně realistické a zvýší to tep každému, kdo má alespoň trochu představivost. Poradím vám, buďte nenápadní, aby si vás nevybrali a nezavřeli do klece, jako to udělali Bobí, která vzápětí málem dostala infarkt, když se v kleci za ní otevřeli nenápadně dveře a nějaký zřízenec jí sáhl na rameno. Nedivím se jí, já bych si na jejím místě minimálně krůpnul.

Projedete se také lodí podzemním kanálem, což je, v naprosté tmě, docela zajímavý zážitek, a nakonec, po mnoha sugestivních živých obrazech, do jejichž děje jste vtipně zataženi, vás na samém konci čeká, jak jinak, šibenice. I tady vám dám jednu radu - počítejte s tím, že budete padat do daleko větší hloubky, než jste to na začátku odhadli zrakem a pocitem. Za mě suverénně nejhnusnější zážitek za dost dlouho dobu, ale i tady to, navzdory tomu, co jsem právě napsal, rozhodně stojí za to. Výhodou je, že návštěvu London Dungeon můžete spojit s návštěvou londýnského velkého kola, protože obě atrakce se nachází hned vedle sebe.

Sherlock Holmes Museum

Kde jinde by mělo být muzeum nejznámějšího detektiva všech dob, než v Baker Street 221b. Mimochodem, dům s touto adresou nikdy neexistoval a tak je toto označení tak trochu podvod. Dodnes se vedou spory o to, zda je současné umístění bydliště a zároveň muzea Sherlocka Holmese založeno na reálných základech nebo zda bylo bydliště slavného fiktivního detektiva umístěno A. C. Doylem do jiné části této ulice. U dveří 221b v Baker Street jsem byl snad 10x, ale nikdy jsem  byt a zároveň museum nenavštívil. Až vloni jsem si konečně řekl, že nastal ten správný čas a slavný detektiv nás laskavě přijal ve svém bytě. Nutno přiznat, že kromě klasického a po všech stránkách zachovalého viktoriánského domu z konce 19. století není muzeum nic moc, ale ten duch místa má svoji sílu a pro obdivovatele Sherlocka Holmese je to jasná volba. A před dveřmi se můžete vyfotit s klasickým londýnským policistou v uniformě z konce 19. století. Je to pochopitelně zaměstnanec muzea, takže se nikterak neostýchejte, požádat ho o společnou fotku. Kromě muzea, stojí za návštěvu i samotná stanice metra Baker Street, která patří k těm úplně nejstarším v Londýně.

Believe or Not

Toto muzeum patří k těm, u kterých vám mohu s klidným svědomím doporučit, že se bez jeho návštěvy v klidu obejdete. Možná si vzpomínáte na pořad, který  šel v minulosti i v českých televizích a jmenoval se Věřte, nevěřte. Tak přesně na stejné téma, je vytvořeno toto muzeum. Možná by se to dalo označit i za muzeum kuriozit a být to o sto let dříve, určitě by tam měli i mořskou panu a dvouhlavého psa. No zkrátka, barák plný trapného kýče v podobě obrazu JFK z motýlích křídel, kytary z porcelánu nebo Ferrari jako velkého plyšáka. Věřte nebo nevěřte, ale tohle jsme si protrpěli za vás, takže vy už opravdu nemusíte. 

Muzeum Designu

Muzeum designu najdete ve čtvrti Kensington a je to koncentrovaná oslava designu. Už jenom samotná nová budova, nebo tedy komplet přestavěná budova, ve které muzeum sídlí, je ukázka krásné moderní architektury a její střechy vypadá jako gigantický papírový drak. Opět platí, že pokud jste grafik, designer, nebo se prostě jenom o tento okruh umění zajímáte, je pro vás návštěva naprostá povinnost. Pokud vám design a grafika nic neříká, určitě vás zaujme minimálně budova sama o sobě. Vstup je zdarma, pouze na tématickou výstavu si budete muset připlatit. Dejte si ale pozor, jakou výstavu navštěvujete, abyste nevyhodili 15 liber za něco, co vás ve finále vůbec nezajímá.

Madame Tussauds

Slavné museum voskových figurín Madame Tussaud má dny své úplně největší slávy už asi trochu za sebou, ale přesto se před ním každý den tvoří obrovské fronty. I přesto, že jsem zde byl už třikrát (víceméně tak trochu z donucení, protože jsem tu byl pokaždé s někým jiným a každý to tu chtěl pochopitelně vidět), je to takové to klasické místo, kde si říkáte: "pěkné, ale jednou to stačilo". Na druhou stranu musím přiznat, že některé figuríny jsou opravdu velmi povedené a působí tak realisticky, že máte pocit, že jsou živé. Můžete se vyfotit třeba i s královskou rodinou nebo nejznámějšími hvězdami. Vtipné je, jak tu jdou se světovými trendy a proto je tady třeba sekce Bollyoodu, kde jsou ovšem hvězdy, o kterých jsme my, ale určitě ani vy, nikdy neslyšeli. Faktem ale je, že je to celé takové komerční bakelitové pozlátko a nic víc.

Muzeum obalů

Do muzea obalů jsme šli tak trochu z nudy, abychom viděli něco nového, co jsme v Londýně ještě nenavštívili a nakonec se z toho vyklubalo naprosto skvělé a překvapivě kvalitně zkompletované muzeum. Je to trochu z ruky a nejlépe se sem dostanete linkou metra Circle Line a nebo Hammersmith & City Line do stanice Ladbroke Groove Station, což je z centra sám o sobě hodně pěkný kus nejstarší linky londýnského metra a stanice Ladbroke Groove je krásný kus viktoriánské železniční architektury. Muzeum sice není zadarmo, ale těch pár liber za vstup opravdu stojí za to. Najdete zde tisíce ukázek historických obalů od středověku až po současnost a kdo má rád grafiku a design, bude zde, jak mi říkáme "jéjovat".

Harry Potter

Návštěva ateliérů Warner Bros a muzea Harryho Pottera je absolutní podmínkou všech fanoušků této série. Dostat se sem ale není vůbec jednoduché, respektive, není jednoduché, koupit lístky. Dnes už je situace o trochu lepší, ale když jsme zde před pár lety byli my, absolutně neexistovalo, že byste si třeba během návštěvy Londýna řekli, že sem prostě druhý den zajedete. I dnes platí, že pokud chcete návštěvu plánovat na určitý datum a čas, musíte si lístky zamluvit minimálně měsíc dopředu, pochopitelně na internetu. Skutečné vstupenky pak dostanete proti zaplacenému potvrzení, na pokladně u vstupu do muzea. Dopředu počítejte s tím, že se jedná o výlet skoro na celý den.

Do muzea se nejrychleji dostanete příměstským vlakem z nádraží Euston a pojedete do stanice Watford Junction. Odsud vás speciální čarodějnický autobus, mimochodem pouze dvoupatrový a proto narvaný až po střechu, poveze asi 15 minut jak v nějakém špionážním filmu a následně vás vysype rovnou před vchodem. Konečně jste tu a výlet do říše fantazie může začít. Harryho Pottera jsem viděl už jako starší, s dětstvím dávno v prachu, a první díly mi proto přišly jako docela trapná pohádka pro děti. Jak byl ale děj následujících dílů stále temnější a prokreslenější, docela mě to chytlo, teda až na totálně trapného Roberta Pattinsona v roli Cedrica Diggoriho. Ten už bude mít navždy nálepku toho unylého pitomce z Twilight ságy. Musím přiznat, že to v muzeu byla docela zábava. Jinak se pochopitelně jedná o komerční továrnu na prachy, ale s tím je potřeba počítat a přistupovat k tomu v pohodě a bez předsudků. 

Nechci vám dopředu kazit zábavu a překvapení, tím spíš, že na tohle muzeum píše recenze a točí vlogy každá afektovaná patnáctka, takže jenom pár postřehů. Velká síň není kupodivu až tak velká, jak jsem si myslel. Létající košťata trapně nelétají, ale vyjíždějí na drátu z podlahy, když řeknete "hop" a vedle sedící pohůnek zmáčkne knoflík. Křivá ulice je fakt křivá a všude jsou zde stovky detailů, jejichž obdivováním můžete trávit hodiny a hodiny. Mraky kostýmů, létající auto, vrba mlátička, třípatrový autobus i kus ulice v Kvikálkově, to všechno tu je a něčeho se můžete i dotknout. Na konci si můžete koupit máslový ležák, který chutná jako hnusná limonáda s kopcem šlehačky nahoře, koupit si kouzelnou hůlku, která nečaruje, protože jste pochopitelně obyčejní mudlové a obdivovat skutečný expres do Bradavic se skutečnou parní lokomotivou. Snahou je pochopitelně hlavně to, abyste, celí rozněžnělí a vtažení do děje, nakonec pustil nějaký ten chlup a koupili si svůj kousek toho filmového kouzla jenom pro sebe. Ale, zcela upřímně, stojí to za každou z těch zhruba 50 liber (podle typu balíčku), který za vstup zaplatíte.

A na závěr, doporučení pro ty, kteří se z nějakých důvodů nemohou táhnout až do Watfordu. Stačí, když zajedete na Kings Cross, kde je jednak velký specializovaný obchod, ale také je zde ono magické nástupiště 9 a 3/4. Tedy, ono není přesně tam, kde by být mělo ale vedle obchodu je prostě ze zdi trčící nákupní vozík, kterého se můžete chytit a s pocitem totálního vola, se nechat vyfotit se šálou jedné z bradavických kolejí na krku. A hůlky mají v místním obchodě naprosto stejné jako u Ollivandera ve Watfordu, za stejné ceny a kouzlení vám s nimi půjde velmi podobně, totiž tak, že vůbec. Jste prostě mudlové.

War Museum

Londýnské War museum je další z těch mála míst v Londýně, u kterých musím bohužel říct, že byste se bez jeho návštěvy naprosto v pohodě obešli. Pokud by to bylo někde na malém městě a vy neměli týden nic jiného na práci, tak by se tu dal asi docela slušně zabít čas, ale jinak je to prostě nuda a šeď. Alespoň, pokud to porovnám s výše i níže popsanými místy.

Tate Gallery

A zase obrazy a další obrazy a občas nějaké velkoformátové fotografie. Nečekejte zde nic jiného. Jedná se prakticky pouze o klasické kousky a co byste také čekali v Národní galerii britského umění. Vystavovaná díla jsou, zcela bez diskuze, velmi kvalitní a krásná, ale pokud nejste alespoň trochu kunsthistorik, tak se obávám, že byste se mohli trochu nudit. Samotné interiéry jsou překrásné a zejména doporučuji prohlédnout si krásné enfilády, které vedou přes několik výstavních síní. V době naší návštěvy (podzim 2018) zde měla výstavu Markéta Luskačová, což je umělkyně, narozená v bývalém Československu, která v 70. letech odešla do Anglie. A pak, že se našinec neprosadí až na tu nejvyšší úroveň.

Chrám svatého Pavla

Přiznám se, že ačkoliv jsem pokřtěný, jsem založením spíš budhista a na křesťanské sakrální stavby pohlížím pouze jako na krásné příklady architektury a stavitelství. Do těchto kategorií lze zařadit i Chrám svatého Pavla v Londýně, což je katedrála anglikánské církve a sídlo londýnského biskupa. Současná stavba pochází ze 17. století a, jak už to tak bývá, nahradila stavby předchozí, které na tomto místě stály dříve v minulosti. Zvenku je katedrála opravdu krásná a doporučuji návštěvu vnějšího ochozu na kopuli velké centrální věže, ze které je velmi pěkný  pohled na londýnské panorama. Stejně tak ale neváhejte a vejděte dovnitř. Jedná se totiž o jednu z katedrál s nejkrásnější výzdobou na světě. Tedy, rozhodně je vidět, že anglikánská církev není žádná chudá příbuzná, své římskokatolické sestry. Za zmínku stojí, že se zde konala svatba prince Charlese a Diany Spencerové a neméně zajímavé také je, kdo je v katedrále pohřbený. Mezi mnoha významnými osobnostmi zde nalezl spočinutí například Horatio Nelson (ten, co porazil Napoleona u Trafalgaru), Vévoda z Wellingtonu (ten, co porazil Napoleona u Waterlo) nebo Alexander Fleming (ten, co porazil bakterie vynálezem penicilinu). Tedy, ne, že by to bylo nějak důležité, ale je dobré to vědět, že ano.

Muzeum dopravy

Okolo muzea dopravy, které se nachází u Covent Garden, jsem šel mnohokrát, ale nikdy nebyla ta správná příležitost k návštěvě. Tedy, řekněme si upřímně, bylo to tím, že jsem měl většinou dámskou společnost a holky prostě na staré autobusy a metro moc nejsou. Teprve vloni jsem našel vhodného parťáka, který dokázal zdejší sbírky ocenit, stejně jako já. Zaměření muzea je jasné - historie londýnské dopravy od počátků až po současnost. Za mě osobně jsou největšími trháky dvoupatrové omnibusy, což jsou předchůdci dnešních autobusů tažené koňmi, potom historické soupravy londýnského metra a dvoupatrové tramvaje. Do většiny vozů se dá dokonce nastoupit a v některých se i posadit a vychutnat si, jaký to byl tehdy pocit. V přízemí si pak můžete vyzkoušet simulátor skutečného metra, ovšem o ten se musíte trochu porvat s nevychovanými parchanty, protože muzeum dopravy je častým cílem londýnských škol. Mimochodem, mnohokrát mě napadlo, kdy se ty děti vlastně učí, když jsou jich prakticky neustále plná muzea. Skoro mi až přijde, že místo výuky, chodí pouze po těch muzeích. 

Buckinghamský palác

Pro mě byl Buckinghamský palác vždy synonymem bolesti a utrpení. Většinou jsme ho totiž zařadili někam doprostřed nebo na konec nějaké větší procházky a tak mě u něj většinou strašně bolely nohy a já už zpravidla dávno přepnul na automatický režim. Problém je trochu v tom, že se sem dá dostat nějak rozumě vlastně jenom pěšky. Na druhou stranu je pravda, že nikde nemůžete být blíž centru britské monarchie, než právě zde. Když budete mít kliku (nebo, když si na internetu zjistíte časy), uvidíte i střídání královské gardy v klasických uniformách a s ikonickými čepicemi. Když budete mít hodně velké štěstí, uvidíte dokonce Bětušku, jak přijíždí do paláce ve své limuzíně. Já jsem kdysi před lety toto štěstí měl, ale údajně to zase takový problém není, tak se nebudu chlubit.

Shard

Nejvyšší londýnský mrakodrap a zároveň čtvrtá nejvyšší budova Evropě, příznačně nazvaná Shard (Střep) se nachází na jižním břehu Temže, kousek od Borough Market. Bohužel i v tomto případě musím sebekriticky přiznat, že jsem ho dosud nenavštívil, přesto, že jsme se na to několikrát chystali. Pro návštěvu Shardu totiž platí naprosto jednoznačná podmínka - nesmí být mlha nebo ošklivé počasí. Jinak je to naprostá ztráta peněz a času. 

Westminsterské opatství, Parlament a Downing Street

Tohle je taková absolutní klasika, kterou v Londýně proste musí vidět každý a proto myslím, že není potřeba se o tom příliš rozepisovat. Kromě toho si informace o Westminsterském opatství, Parlamentu nebo Big Benu najde každý na internetu. Downing street už zase tak profláknutá není a přitom je od Parlamentu pár kroků. Pochopitelně, do Downing street vás nepustí, protože na kraji této ulice je velká brána a masivní a nekompromisní ochranka, která dál pustí pouze ty, kteří byli pozváni do čísla 10, tedy sídla premiéra nebo do čísla 9, což je úřad vlády. Když ale budete okolo chvilku zevlovat, zejména v období nějaké z častých vládních krizí, můžete vidět i docela zajímavé věci.

Filmové muzeum Jamese Bonda

A jednu specialitu na závěr. Co je víc britské, než agent 007? Muzeum agenta s povolením zabíjet se nalézá kousek od Covent Garden a jestli jste milovníci Jamese Bonda, tak si ho nemůžete nechat ujít. Celé muzeum má jistý anglický styl a šarm a najdete zde spoustu originálních a původních kousků, které byly použity při natáčení některého z dílů. Doporučuji spojit zdejší prohlídku s návštěvou muzea dopravy, které jsou od sebe doslova pár kroků. Rozhodně nebudete litovat.

Pevně věřím, že se vám předchozí dva díly, věnované londýnským památkách, líbily a že mi zachováte přízeň i v posledním dílu, který bude věnován jídlu a nákupům.

Na úplný závěr této sekce si dovolím takový menší morální apel. Na svých procházkách Londýnem jistě velmi často narazíte na bezdomovce. Mějte na paměti, že to nejsou nějací rumunští žebráci z nějakého gangu, které potkáte v Praze, ale skuteční lidé, kteří neměli v životě štěstí. Když jsme viděli, jak sedí na ulici zabaleni jenom do tenkého spacáku a venku padal sníh a bylo okolo nuly, bylo nám jich opravdu líto (v Praze to Rumuni v takovém počasí pravidelně zabalí a jdou domů). V Londýně jsou sice organizace, které se o ně trochu starají a přivezou jim občas jídlo a něco teplého k pití a na sebe, ale určitě to ani zdaleka nestačí. Proto bych na vás rád apeloval, abyste jim, stejně jako my, koupili teplou polévku do kelímku nebo pár sendvičů. Uvidíte, že vám budou opravdu nesmírně vděční. My to tak děláme vždy, když v Londýně jsme a nic tak nezahřeje, jako vděk člověka, který vaši pomoc opravdu potřebuje. No a když nic jiného, alespoň si trochu vylepšíte karmu.