Albánská cesta (7) Zpět na sever do Drače

Snídaně pokračují v neměnném tragickém rytmu, i když je potřeba uznat, že snídani ve Vlore už asi nic překonat nedokáže.

Na dnešek máme naplánovánu cestu na sever do Drače (albánsky Durrësi). Podle místních informátorů je cesta údajné výrazně lepší než cesta kolem moře do Vlore, takže máme velkou naději, že bychom tam mohli dorazit. Dnes se nás opět snažily vyškolit Google Maps, když nám tvrdili, že cesta do Gjirokastër je uzavřená a je nutné to objet nějakou místní polňačkou. My jsme už ale byli docela proškolení, takže jsme na názory Googlu nedali a jak se později ukázalo, udělali jsme rozhodně dobře.

Naší první zastávkou na zpáteční cestě na sever byla jedna z nejvýznamnějších turistických atrakcí albánského vnitrozemí, která se jmenuje Blue Eye. Skutečně takhle v angličtině je to uvedené všude v průvodcích i na cedulích, takže nevím, zda existuje nějaký albánský ekvivalent tohoto pojmenování, ale spíš si ho už nikdo ani nepamatuje. Jedná se o přírodní pramen s nebývale velkým objemem vyvěrající vody, která zde tvoří malé jezírko s tmavě modrým okem, ze kterého pokračuje horská řeka. Na papíře a fotkách to vypadá nádherně, ale realita je bohužel o trochu horší. K modrému oku totiž proudí davy turistů ze Sarande a poslední část, asi tři kilometry, není k dispozici asfaltka, ale pouze velmi rozbitá šotolinová cesta, což našemu autu, které má světlou výšku jako Ferrari 430, opravdu nedělá dobře. Za vstup nebo respektive vjezd vybírají dva Albánci na hrázi místní malé přehrady 200 leki, což je za lidovku. Vtipné je, že jsou to dva postarší pánové, kdy každý třímá v ruce obrovský balík stočených bankovek, což je jejich pokladna. O Babišovi a EET tu nikdy nikdo neslyšel, takže účtenku nebo nějaký lístek rozhodně nečekejte.

Poté, co se nám podaří urvat místo k parkování se pustíme do závěrečných pár set metrů v naprosto strašlivém úpalu. Naštěstí okolo samotného oka je hodně zeleného porostu a celé to vytváří dojem jakési zelené oázy. Podle našeho názoru bude těchto pramenů v okolí víc, ale ten hlavní, kam chodí všichni turisté je jenom jeden. Problém je, že turistů je tu opravdu strašná spousta, respektive je jich tu strašně moc v porovnání s velikostí areálu. Místní atrakce je skákání přímo do středu oka ze zábradlí menšího můstku, což osobně označuji za jasný pokus o sebevraždu, vzhledem k tomu, že teplota vody je odhadem tak 10 stupňů a teplota vzduchu na slunci bude tak okolo 45. Takový teplotní šok je docela velký nápor na celý organismus a docela by mně zajímalo, jak často sem pro někoho jezdí sanitka po té strašlivé cestě. Na celém přírodním úkazu je asi nejzajímavější to, že prakticky z ničeho nic se zde najednou objeví ze země poměrně mohutná řeka velikosti například Labe ve Špindlerově Mlýně. Rozhodně to stojí za to to vidět, takže pokud budete někdy poblíž, tak vůbec neváhejte.

Když opouštíme areál, potkáváme typickou albánskou svatbu. Nevěsta je krásná, ale v šíleném horku vypadá, že každou chvíli omdlí. Stejně ale, na příkaz fotografa, vždy znovu zaujme zamilovanou pózu a zubí se do objektivu. Vtipné je, jak ženich s nevěstou jedou v bílém kabrioletu (pochopitelně), není snad potřeba říkat jaké značky, zatímco zbytek svatební kolony jede v nejrůznějších autům podobných vracích s datem výroby hluboko před rokem 2000, ovšem se svatební výzdobou, pochopitelně. Na výjezdu zpět na hlavní silnici také potkáváme dva české obytné vozy, jejichž osádka ale vypadá poměrně otráveně a zbědovaně. Upřímně se jim ani nedivím, protože vydat se do Albánie s obytným vozem nebo nedej bože s karavanem, jak jsme viděli u velkého množství Poláků, je naprostý nerozum. Jediný obytný vůz, který zde má smysl jsme potkali o kousek dál a byl postavený na základě Land Roveru se zvýšeným podvozkem a obrovskými terénními koly.

Abychom se dostali na lepší cestu na severozápad, museli jsme přece jenom jeden hřeben překonat. Mimochodem, silnice byla, navzdory tvrzení Google, naprosto v pohodě, bez uzávěr, prostě zcela průjezdná. Jediné, co zbývalo překonat, bylo pár desítek serpentýn, ale na to jsme už zvyklí. Obecně je potřeba říct, že kvalita silnic v Albánii není nějak zásadně špatná. Ano, je zde spousta zatáček, ale že by tu byly nějaké pasti na slony nebo obecně špatný nebo rozbitý povrch, to se říct nedá.

Na druhé straně hřebenu se nachází široké údolí řeky Drinos a serpentýny střídá druhý extrém – naprosto rovná silnice, skoro jako v mexické poušti. Jedete 10 km naprosto rovně, pak menší zatáčka a zase 10 km rovně. Na obzoru se vlivem vlnění horkého vzduchu objevuje neustále fata morgána a vy máte pocit, že tam stojí voda. Právě v tomto obrovském údolí, lemovaném vrcholy, které dosahují až ke dvou tisícům metrů si člověk uvědomí, jak je Albánie málo obydlená. Člověk pocházející z centrální Evropy není zvyklý na tak rozlehlou pustinu, která mi hodně připomínala spíš Afriku nebo Jižní Ameriku, než Evropu.

Konečně se objevuje po levé straně na úpatí kopce město Gjirokastër, což je mimochodem jedno z nejzachovalejších osmanských měst a zcela oprávněně je zařazeno v UNESCO, a my odbočujeme a po pár zatáčkách už parkujeme na rozlehlém parkovišti pod hradem. Oproti pustině, ze které jsme přijeli, je Gjirokastër na turisty více než připraven a my si tu připadáme spíš jako v Itálii (tedy až na to jídlo). Na náměstí je několik restaurací, číšníci mluví skvěle anglicky, všude je k dispozici wifi, prostě komplet luxus. Po dobrém krojovaném obědě (ačkoliv ohledně kvality oběda jsme se tentokrát s Bobí zcela neshodli) vyrážíme do místních malebných uliček, kde je spousta klasických pastí na turisty a obchůdků s nejrůznějšími turistickými lákadly. Jenom si nemohu odpustit kacířskou myšlenku, že místní obchodníci hrají na turisty dost přesilovku.

Možná jsme se netrefili do sezóny nebo se možná čeká, že turisté teprve dorazí. Faktem je, že až přijdou, místní na ně budou velmi dobře připraveni. Zajímavé je, že hodně z místních obchodníků jsou etničtí Řekové a jejich ceny nejsou překvapivě nijak zásadně natažené. Dá se zde opravdu docela dobře nakoupit, a to i kvalitní věci, jako jsou třeba ručně tkané koberce, ručně vyráběná keramika a spousta dalších lapačů prachu, kterou ale prostě musíte mít, protože jinak, jako byste tu nebyli. Mimochodem, v jednom z obchodů najdete přímo v podlaze prosklený poklop a pod ním je osvětlená 300 let stará středověká studna, která má na svém dně ještě několik metrů vody, a místní rodina jí využívá pro užitkovou vodu. Nutno přiznat, že stát přímo na skleněném poklopu a pod sebou vidět tu, ještě navíc osvětlenou, hloubku, je docela velké psycho.

Pokračujeme údolím na severovýchod k našemu dnešnímu cíli, což je město Durres neboli česky Drač. Příroda je zde nádherná a řeka, která údolím protéká vytváří neuvěřitelné scenérie. Trochu nás mrzí, že je k ní na první pohled dost špatný přístup, a my nemáme čas hledat nějaký alternativní. Ale co, voda by byla určitě nesnesitelně ledová… tedy, alespoň se tím utěšujeme. Ráz místních vesnic opravdu připomíná Jihoamerické nebo texaské vesnice a maloměsta. Centrem je vždy čerpací stanice s hotelem a zastávkou autobusu a kolem silnice pár domů v různém stádiu rozestavěnosti. Poměrně častou specialitou, kterou jsme moc nepochopili je rozestavěný dům o několika patrech, kde se například bydlí v přízemí a pak až ve druhém patře. V prvním patře není nic, respektive zde chybí stěny a jedná se prakticky pouze o pilíře, které podpírají horní patra. Proč ta patra nestaví postupně, to nám dodnes není jasné, ale určitě to bude mít nějaký vychytralý důvod.

Několikrát cestou narážíme i na srocení lidu, které se odehrává vždy tam, kde u silnice teče voda ve formě menšího vodopádu a je různě, více, či méně, usměrněná do různých trubek nebo napajedel. Na poměry Albánie tu byly vždy docela davy lidí, kteří si tu vodu stáčeli do láhví, a dokonce i do kanystrů. Asi bude léčivá, ovšem vzhledem ke všudypřítomným pastvinám, bych odhadoval její účinky především na odstranění zácpy.

Cesta do Drače probíhá docela v poklidu a my se cestou bavíme počítáním pump, které jsou v různém stádiu opuštěnosti. Zítra nás čeká poslední den v Albánii, a protože nám trajekt do Itálie jede až večer, budeme muset nějak přežít na pláži. Drač je klasická destinace pro pobytové zájezdy a nejvíc lidí sem bohužel přijíždí z východních zemí. Podle toho taky vypadá osazenstvo hotelu. Musím říct, že to pro nás byl docela šok. Představte si českou nižší střední třídu, která jezdí do low end hotelů do Chorvatska autobusem s brněnskou cestovkou. A teď si místo Čechů dosaďte Srby, Rumuny, Ukrajince, Moldavce a chudé Rusy, prostě naprosto totální svoloč. Připadal jsem si, jak ve stroji času a úplně jsem viděl Čechy v roce 1995, jak to rozbalují ve dvojhvězdě v Bibione.

Hotel Kamomil, ve kterém jsme byli, měl automaticky v ceně polopenzi, a tak jsme si řekli, že to riskneme. Zážitek to byl nevídaný. To, co je srbský nebo ruský člověk schopen do sebe nacpat u večeře, je naprosto neuvěřitelné. Ono je to logické, u snídaně se nacpou k prasknutí, pak celý den vegetují a hibernují na pláži a na večeři opět plní hrby. Zdarma k pití byla jenom voda a když jsme si objednali pivo a Colu, připadali jsme se poněkud nepatřičně a hlavně jsme místní pohůnky poněkud vyvedli z bohorovného klidu. Přitom hotel to byl opravdu velmi pěkný, možná bych mohl říci až luxusní, jenom ti hosté sem tak nějak nepatřili. Ale ono se to třeba časem poddá.