Výlet do USA (6) Vzhůru do Národního parku Smoky Mountains

Dnes vyrazíme od oceánu do hor Smoky Mountains. Uvidíme, jak roste bavlna na polích. Prohlédneme si pravý americký vidlákov. Málem nás zatkne místní drsňácký policista v černých brýlích. A večer si objednáme kupu smaženého jídla.

Do dnešního dílu zahrnu také obecná témata a poznatky z naší cesty po USA, protože jsme se tentokrát hodně přesunovali z místa na místo, a tak by díl, vyplněný pouze zážitky z tohoto konkrétního dne, byl obsahově poněkud chudší. Dnešní díl bude také doplněný o více záběrů z cesty, ale snad to nebude vadit, protože i tak nám přišly zajímavé. Prostě, dnes byl cestovní den.

Protože jsme konečně v jiném hotelu, tajně jsme si hýčkali myšlenku, že se změní i kvalita snídaně. K lepšímu, pochopitelně. Tak, je pravda, že snídaně byla jiná. Nevím úplně, jak to správně popsat, protože slovo instantní není dostatečně výmluvné. Prostě asi jako, kdyby každému hostu dali k dispozici zásoby z  McDonaldu, k tomu mikrovlnnou troubu a kontaktní gril, a on si poskládal snídani sám a snědl si jí na papírovém talířku, plastovým příborem. Na tom by nebylo nic tak hrozného, ale docela nás zarazilo, že prakticky každý kousek byl navíc samostatně zabalený do plastu. Ne nadarmo jsou USA stále ještě největším znečišťovatelem planety.

Největším pozitivem tohoto motelu, kromě pohodlí a čistoty, byl nepochybně fakt, že nás jako asi jediní nestáhli o ten nechvalně proslulý depozit (viz předchozí díly). Ale dost chvály, je čas vyrazit na cestu. Dnes máme před sebou asi 860 km a to bude na zdejších monotónních dálnicích dost úmorná záležitost. Rozhodujeme se proto, jet co nejvíce úseků mimo dálnici, abychom si prohlédli krajinu a nasáli duch místního života.

Hned první úsek ze St. Augustine do Jacksonville jedeme proto po pobřeží. Atlantik bouří, vítr fouká přes písečné duny a chvilkami zavane trochu písku i na silnici. Prostě romantika. Tady bych si docela uměl představit mít dům. Tedy, musel bych si ho nechat postavit od nějaké evropské firmy, to je jasné. Proč tu proboha staví všechno ze dřeva? Pořád tu fouká vítr, do toho slaná voda, občas nějaký hurikán, takže doba, po kterou takový nový dům vypadá jako nový, je odhadem tak maximálně 5 let Pak přejde plynule do stavu "potřebuji nutně rekonstrukci" a v tomto stavu setrvá až do finálního hurikánu, který ukončí jeho existenci. Na druhou stranu jsou tyhle pobřežní domky docela hezké a to i navzdory často značné patině.

Protože dnes strávíme hodně času na cestě, zmíním ještě několik postřehů o takových těch kulturních specifikách zdejšího provozu. Tak předně křižovatky. Na světelných křižovatkách jsou světla pověšena až za křižovatkou. Ani s odstupem času se nemohu rozhodnout, zda je to dobré řešení nebo naopak řešení naprosto na nic. Je fakt, že nemusíte zvedat hlavu, protože světla vidíte prostě před sebou. Tím ale pozitiva končí. Pokud je křižovatka rozlehlejší nebo složitější (i když upřímně, většina je prostě do kříže) a vy třeba odbočujete vlevo, v určité chvíli se ocitnete před dalšími světly, na kterých je ale červená. Ty ovšem musíte ignorovat, protože jsou pro řidiče, co jedou zprava. Je to ale asi o zvyku a místním to tak určitě nepřijde. Super je, že na světelných křižovatkách můžete odbočovat doprava i na červenou, pokud není výslovně napsáno, že se to nesmí.

V USA prakticky neexistují kruhové objezdy. Pár jich sice je v "evropských" oblastech na východě a pár jich asi bude i v progresivní Kalifornii, ale jinak Američané prostě nikdy nebyli schopni kruhové objezdy pochopit a proto se tu neujaly (to teď nějak lacině nenasazuji na schopnosti Američanů, na to byl publikován výzkum a je to prostě fakt). Dále, v USA neexistuje značka hlavní silnice, stejně jako v praxi neexistuje přednost zprava. Všechny silnice jsou tedy vlastně vedlejší a nejrozšířenější křižovatkou je tu klasický kříž se čtyřmi stopkami. Vyvstává otázka, co dělat, když se na křižovatce potká více aut? Ta jednodušší varianta je, že auta odjíždějí podle toho, jak přijela. Co ale dělat, když nelze určit, kdo přijel první? No, v takovém případě sice teoreticky platí přednost zprava, ale protože to žádný americký řidič většinou neví, tak potom nastávají různé posunkové etudy nebo to prostě jeden frajer projede jako první. To se ale moc nestává, protože si tu každý dává velký pozor, aby nezpůsobil nehodu.

Na silnici potkáváme také spoustu věcí, které jsou z pohledu Evropana naprosto neuvěřitelné. Samostatnou kapitolu tvoří lidé, kteří se po USA přesouvají ve svých obřích obytných vozech, které si svojí velikosti nezadají s autobusy. Samotný obytný vůz jim ale evidentně nestačí a proto si za sebou tahají ještě svá auta. Viděli jsme celou řadu kombinací různých typů zapřažených vozidel, ale hlavně způsobů jejich uchycení. Nejčastější je způsob, kdy jsou přední kola taženého vozidla ukotvena na malém tažném vozíku, zapřaženém za autem, ale viděli jsme také auto, připojené tažnou tyčí. Jak to dělají, aby se jim to celé za jízdy nerozkmitalo, to ví jenom bůh.

Americká silniční síť je stavěna opravdu ve velmi velkorysém duchu a tak cestou určitě potkáte spoustu zajímavých dopravních staveb. Protože je východní pobřeží poměrně členité a ústí řek nebo dlouhé zátoky vytvářejí  velké přírodní překážky, narazíte nutně na spoustu monumentálních mostů. My jsme zrovna dnes přejížděli přes jeden moc pěkný most pojmenovaný Dames Point Bridge, což s délkou 3,2 km a výškou věží 144 metrů není žádný drobek. Cestou jsme narazili i na několik bizarních věcí, jako je například světelná křižovatka na dálnici. Představte si, že jedete 100 km po celkem nudné dvouproudové dálnici, okolo vás jenom pastviny a občas kus lesa, případně pole s bavlnou a najednou světelná křižovatka s další dálnicí. Prostě klasický kříž. Do toho navíc naprosto nulový provoz, takže tam dvě minuty stojíte sami na prázdné křižovatce, proti vám jenom jeden borec v pickupu, koukáte na sebe... a na semaforu červená.

Kus cesty jsme opět zvolili po silnicích nižších tříd, abychom znovu ochutnali ten pravý venkov a zažili nějakou tu interakci s místními. Někde na pomezí Jižní a Severní Karolíny ve vesnici s malebným názvem Rocky Bottom (volně přeloženo asi jako Kamenné dno) jsme zastavili na místní benzínce, která představovala kulturní centrum obce, abychom zde doplnili zásoby a zároveň se trochu protáhli. Jirka s Domčou šli dovnitř pro proviant a já hlídal vůz.

Zatímco jsem zevloval po okolí, z hlavní silnice pomalu odbočil černý policejní Ford Interceptor se ztmavenými okny (mají tmavé i přední, což moc nechápu) a pomalu projížděl kolem. Koukám na něj, říkám si, že je to docela pěkné auto, když v tom řidič zastavuje, stahuje okénko a takový ten klasický policejní Rambo s černými brýlemi (nechápu, jak přes ty brýle a černé okno může vůbec něco vidět) na mě něco volá. Chvilku přemýšlím, co mi to říká, protože pochopitelně opět mluví nějakou šílenou vidláčtinou. (Sakra, copak se tu neučí anglicky?) Omlouvám se, že nerozumím a teprve, když mi to podruhé zopakuje, konečně pochopím, že mě upozorňoval na to, abych na něj nekoukal, protože se to bere jako ofenzivní chování vůči policistovi. Zkrátka něco ve smyslu "nečum na mě, ty hajzle". Omlouvám se, že jsem cizinec, což Robocopa uspokojí, něco si zamumlá a odjíždí. Super, tak dneska jsem unikl a nezatkne mě. 

Zhruba ve stejnou chvíli vedle nás zaparkoval další domorodec se svým pickupem, takový ten typ "sůl země", přičemž mi něčím strašně připomínal starého Škopka ze Slunce seno. A hned začal ukazovat na naše auto a dost nakvašeně mi něco povídá. A zase ta vidláčtina! Mezi tím už dorazila Domča s Jirkou se zásobami a tak koukáme na dědka všichni tři, ale absolutně se nechytáme. Celé situaci by fakt dost pomohlo, pokud by pán mluvil anglicky. Teprve, když nám to potřetí, už poměrně naštvaným tónem zopakoval, pochopili jsme, že jsme mu zaparkovali na "jeho" místě a že jako jestli už teda pojedeme, že by si tam přeparkoval, protože je to jeho místo, je tam zvyklý a všichni vědí, že tam prostě parkuje on. To je docela rozumný argument, na který nelze nic moc říct. Omlouváme se s obligátní výmluvou, že jsme cizinci, na což reaguje ve smyslu "no jo, hlavně už vypadněte". Inu, žijí tu takoví nesmírně milí lidé, kteří turisty vyloženě milují, to nemohu říct.

Jak se přibližujeme k cíli naší cesty, městečku Franklin, které leží asi 30 km od města Cherokee, začínají se před námi postupně zvedat Smoky Mountains, které jsou součásti tzv. Appalačského pohoří. V oblasti se nachází národní park Great Smoky Mountains, který byl založen již v roce 1934 a od roku 1983 je zapsán v UNESCO. Zajímavé je, že až do středu národního parku, vede dálnice a v podstatě to působí dojmem, jako byste po dálnici dojeli až doprostřed Špindlerova mlýna a dálnice by pak pokračovala přes Špindlerovu boudu do Polska. Ale tady to asi UNESCO nevadí.

Těsně po setmění jsme konečně dorazili do cíle, po celodenní, vyčerpávající jízdě. Ubytovali jsme našli v hotelu s názvem Microtel Inn & Suites by Wyndham, což je opět klasický řetězec, který lze nalézt po celých USA a který se nacházel, jak jinak, v centru městečka, na křižovatce dvou silnic. Obecně, tenhle americký přístup k dopravě je zcela odlišný od toho evropského a je dost nezvyklý. Zatímco v Evropě se většinou snažíme o maximální odvedení tranzitního provozu mimo centrum obytných oblastí, tady se naopak město vybuduje přímo okolo té nejrušnější křižovatky. Okolo jsou většinou hotely, benzínky a restaurace a fastfoody. Prostě všechno, co pravý Američan potřebuje k životu

V hotelu jsme udělali naprosto elementární chybu, když jsme se dnes, v době internetu, zeptali recepční, zda by nám mohla doporučit nějakou dobrou místní restauraci, kde bychom dostali nějakou místní specialitu.  Byla nám doporučena nedaleká provozovna Fatz Café, kam údajně chodí všichni, protože je to tam nejlepší a dělají tam lokání speciality. Tak určitě. Asi jsme byli opravdu unavení, protože jsme vzápětí udělali další chybu a to, že jsme něco očekávali. Faktem je, že tato restaurace byla asi jedinou normální volbou, protože dalšími variantami byly už jenom fastfoody. Nutno přiznat, že hospoda uvnitř vypadala docela fajn. Pěkné útulné boxy, jedna stěna z falešného kamene pro navození dojmu, že jsme na horách, prostě idylka. Přišla servírka s učnicí v patách a každý svůj úkon jí opakovala a vysvětlovala, jako kdyby slečna v zácviku byla těžce mentálně postižená. Objednání pití tak trvalo poněkud déle, ale je fakt super, že tohle je jedna z těch restaurací, kdy máte bezedné nealko nápoje. Prostě dopijete, přiběhne někdo a pití vám automaticky dolije. Tímhle bychom se u nás fakt mohli inspirovat.

Už mám dost smaženého jídla a tak jsem na jídelním lístku objevil těstoviny se smetanovou omáčkou a kuřecím masem. Popis byl jednoznačný a vylučoval jakoukoli mylnou interpretaci. Kuře, smetana, těstoviny a sýr. Domča na tom byla podobně a tak si dala Cézar salát s kuřecím masem (co se na tom dá zkazit, že ano) a Jirka se hodlal rozšoupnout a tak si objednal Filet Mignon, propečený medium-rare. Následovalo několik vtipných etud, kdy si nás nejprve senior sevírka nevšímala, až to přišlo trapné slečně v zácviku, která tedy aktivně přišla vzít objednávku. Vzápětí se vrátila zpátky se svojí drezérkou, která se nám moc omlouvala, že slečna v zácviku nemá znalosti na přijímání objednávek a celou objednávku s námi udělala znovu. My jsme jí naopak uklidnili, že slečna objednávku přijala zcela v pořádku a že si nás alespoň všimla, což se o ostatních zaměstnancích říct nedá. No prostě nesmírná švanda. A pak přinesli jídlo. Tedy, já opravdu nechápu, co jsme jako čekali, ale výsledek vidíte na obrázcích. Ještě nám bylo hrdě vysvětleno, že kuřecí maso je obaleno ve speciální místní směsi, kterou nikde jinde na světě nenajdete a proto je to zcela jednoznačně výjimečná krajová specialita a my byli nesmírně poctěni, že to můžeme ochutnat. Specialita byla pochopitelně smažená a tučná jako prase. Nevím, ale kdo dokáže převařené těstoviny polít omáčkou z plechovky a zasypat je smaženým hnusem a navíc k tomu přidat osmažený chleba, měl by skončit v pekle. Domča měla na Cézaru stejné "KFC stripsy" jako já a navrch hromadu mastných krutónků. Jirka pižlal nožíkem naprosto umučenou flákotu. Chtělo se nám plakat. Ale abych nekončil negativně, zítra nás čeká výlet do krásných hor a hlavně návštěva města Cherokee a místního indiánského muzea, takže se máte na co těšit i vy!