Výlet do USA (4) Bažiny a krokodýli

Florida je, mimo jiné, země pokrytá močály a bažinami, ve kterých žijí tisíce krokodýlů a jiné podobné havěti. Asi bychom nemohli tvrdit, že jsme byli na Floridě, pokud bychom se neprojeli bažinami na lodi a neviděli krokodýla.

Třetí ráno už se začínáme skoro srovnávat s časovým posunem, takže jsme se hromadně probudili až v sedm hodin. Pochopili jsme, že o snídani už nemá smysl se vůbec zmiňovat a jestli jsme si dělali nějaké naděje na zlepšení, byly naprosto liché. Dnes se na nabídku opět vrátily vejce z prášku a slanina plující v tuku. Být tu delší dobu, asi začneme snídat někde venku. Ačkoliv je otázka, zda by to bylo někde lepší.

Program dnešního dne byl jasný. Pojedeme do bažin na krokodýly. Bohužel, vzhledem k tomu, že jsme nakonec neletěli do Miami, ale do Orlanda, musíme vynechat návštěvu největšího floridského národního parku Everglades, který se nachází právě kousek od Miami. Z Orlanda by to ale byla cesta na několik hodin a tak moc se nám tam zase nechce. Není to ale zase takový problém, protože bažiny a močály jsou na Floridě prakticky všude. Florida je totiž v podstatě obrovská nížina a její nejvyšší bod je pouhých 105 metrů nad hladinou moře. Ve vnitrozemí je krajina pokryta stovkami menších, či větších jezer, okolo kterých jsou obrovské plochy bažin a močálů. A kde jsou bažiny, budou i krokodýli, to dá přece rozum.

V našem klasickém punk stylu tedy nacházíme nejbližší jezero u kterého to vypadá, že by mohli půjčovat vrtulové lodě a vyrážíme vstříc dobrodružství. Naším cílem je jezero Kissimmee, které leží asi 50 kilometrů na jih od Orlanda a které je centrem stejnojmenné místní přírodní rezervace. Název jezera Kissimmee pochází z původního indiánského pojmenování a znamená, poněkud překvapivě, "dlouhá voda". Mimochodem, hodně jezer a dalších míst na Floridě, si uchovalo původní indiánské názvy, které Evropanovi znějí velmi exoticky. No uznejte. Třeba jezera jako Tohopekaliga, Weohyakapka, Istopkoga nebo Okeechobee, případně rezervace Fakahatchee nebo Chassahowitzka. Skoro, jako z kniha Karla Maye.

Cestou k jezeru tentokrát nejedeme po dálnici, ale po místních cestách a tak konečně vidíme i předměstí Orlanda a první pravý americký "vidlákov". Nutno přiznat, že domy směrem na jih od města, vypadají poměrně dost omšele a v některých sousedstvích bychom tedy určitě bydlet nechtěli. Faktem ale je, že i  místní silnice a cesty jsou ve skvělém stavu a tak je jízda opravdu pohodlná.

Po necelé hodině jízdy konečně odbočíme na prašnou cestu, která nás po dalších asi deseti minutách, dovede konečně ke břehu rozlehlého jezera. Na břehu je malá usedlost složená z dřevěných a překližkových chatrčí, vedle pár vrtulových lodí na vozících, prostě romantika. Zároveň nám to tam ale přišlo jako takové to místo z klasických amerických horrorů, kam hrdinové dorazí, aby byli vzápětí zmasakrování obzvláště spektakulárním způsobem, a už je nikdy nikdo neuvidí. Protože nikde nikdo není, troufneme si a zaklepeme na dveře. Vyjde šlachovitá, větrem ošlehaná paní a ptá se, co bychom rádi. Když jí sdělíme, že bychom se rádi projeli mokřady a bažinami, kupodivu na nás nevyběhne s motorovou pilou, ale velmi ochotně nás informuje, že asi za půl hodiny přijedou nějaké dvě starší dámy a že se k nim můžeme přidat. Zaplatíme 50 USD za osobu plus daň (proč tu sakra ty ceny neuvádí rovnou s daní, to nepochopím) a čekáme, až dorazí dvě postarší turistky, které jsou, jak později zjišťujeme, původem z Kalifornie. 

Přichází postarší podsaditý pán, takový ten typ "sůl země", který bude, jak jsme záhy pochopili, naším průvodcem a pilotem naší vrtulové lodi. Jsme vybaveni sluchátky a to je, co se týká vybavení, tak asi všechno. Žádné záchranné vesty, žádné bezpečnostní pokyny, nikdo nechce dokonce ani podepsat žádný papír, prostě pravá americká punková divočina. Prostě jenom "sem si sedněte" a jedeme. Náš průvodce vyzkoušel spojení interkomu a my jsme poměrně záhy pochopili, co bude náš největší problém v nastávající hodině.  Ten dobrý muž totiž mluvil nějakým velmi zajímavým jazykem, ale rozhodně to nebyla angličtina. Musím říct, že anglicky mluvím velmi slušně a vždy jsem se, tedy až dosud, bez problémů domluvil. Ovšem tohle bylo tedy něco! Možná bych to přirovnal k tomu, když by někdo se znalostí spisovné češtiny přijel na Hanou nebo do Ostravy, případně, kdyby na něho někdo začal používat brněnský "hantec". Ten vidlácký dialekt byl tak specifický, že jsme mu rozuměli tak každé třetí slovo a to přesto, že se pán opravu snažil. 

Jízda vrtulovou lodí je opravdu zajímavý zážitek. Loď je poháněna, jak je patrné už z názvu, velkou tlačnou vrtulí na zádi, což jí umožňuje proplouvat i místy, kde jsou husté traviny a kde by s klasickým lodním šroubem plout nemohla. Směrové řízení se provádí několika velkými klapkami, které vypadají jako obří žaluzie a usměrňují tak proud vzduchu od vrtule. Loď dokáže vyvinout rychlost odhadem okolo 80 km/h a když jedete opravdu naplno, máte pocit, jako ve startujícím hydroplánu. 

Fauna i flóra v okolí jezera Kissimmee je opravdu krásná a rozmanitá. Všude je spousta vodních travin a dalších rostlin, včetně kvetoucích leknínů. Někde vytváří vegetace celé kompaktní ostrůvky, které sice působí poměrně pevným dojmem, ale ve skutečnosti tak plovou. Po chvilce pomalého popojíždění a hledání jsme se pak konečně dočkali a spatřili našeho prvního (no, vlastně druhého, pokud počítáme toho v NASA) aligátora. Radost nám kalil pouze fakt, že to byl opravdu drobek a měl sotva půl metru.

O kus dál jsme dojeli ke krokodýlímu hnízdu a po pár vtípcích došlo i na klasickou otázku: "A odkud jste kluci?" Odpověď, že z České republiky, z Evropy, vyvolala klasickou reakci a odpověď ve stylu "jo ahááá", následovanou takovým tím rozostřeným pohledem, kdy je jasné, že si tazatel snaží vzpomenout, kde ksakru leží ta Evropa. Následuje zpravidla vždy universální odpověď ve stylu: "No, sem k nám jezdí lidé z celého světa" a tím je celá záležitost považována za vyřízenou. V té chvíli si vždycky říkáme, kdo a co tady ty lidi proboha učí ve škole.

Celou dobu jsem přemýšlel, co by se asi tak člověku stalo, když by v těch bažinách spadl z lodi a loď mu ujela. Mojí původní představu, že by se utopil v bahně močálu, však vyvrátil náš průvodce, který nám vysvětlil, že bažina není tak hluboká a někde je vody jenom po kolena. Na dně je sice bahno, ale není ho moc, takže se dá močálem docela dobře chodit. Nejedná se tedy o takové to rašeliniště, která známe od nás a kde je několik metrů bahna, které vás pohltí.  Na druhou stranu, zde riskujete spíš to, že vás cestou ke břehu něco sežere.

Sice jsme tu viděli krokodýla ve volné přírodě, ale naši touhu po pořádných plazech to zcela neuspokojilo. Padlo tedy rozhodnutí, zastavit se cestou v Gator Parku, kde je speciální zoo, specializovaná především na chov kajmanů a aligátorů. Opět jsme si libovali, jak skvěle jsme se trefili mimo sezónu, protože v zoo bylo, kromě nás, tak 15 lidí. Po vydatném obědě v podobě domácích hamburgrů a po nakrmení místních pávů, kteří zcela nepokrytě žebrali na venkovní terase mezi stoly o jídlo (Mimochodem, věděli jste, že páv žere hranolky z ruky?), jsme se konečně vydali obdivovat velké plazy. 

V zoo probíhalo v průběhu odpoledne několik představení s něčím, co by se dalo označit za drezůru a nutno přiznat, že velikost těchto krokodýlů, nám dost vyrazila dech. Navíc chovatel (tuším, že se jmenoval Greg... nebo možná Roy?), který kajmany i aligátory "cvičil" naprosto nebojácně vstoupil přímo mezi ně a pouze za pomocí kapsy plné kousků masa předváděl, že i tak obrovský plaz se dokáže naučit některé základní povely. Faktem tedy je, že ty nejčastější byly "zůstaň" a "nesmíš", ale i tak, vidět, jak člověk dává pusu krokodýlovi na čumák nebo jak "kývá" jeho obrovskými špičáky v otevřené tlamě, je docela silný zážitek. Přece jenom, pořád jsou to vrcholoví predátoři Tohle celé ještě vylepšoval druhý chovatel, který posílal po laně nad jezírko kuřecí stehna, která během pár vteřin mizela za hlasitého klapnutí obrovské tlamy, když se vždy jeden z plujících krokodýlů vymrštil skoro do dvoumetrové výšky nad hladinou. 

Kromě asi třiceti krokodýlů v poměrně velkém rybníku tu mají pochopitelně celou řadu dalších skvělých zvířat. Tak namátkou úžasného mluvícího papouška, což byl můj první v životě, kterému jsem opravdu rozuměl, přesto, že mluvil anglicky (rozhodně mluvil srozumitelněji, než ten pán v bažinách), skvělou lišku, která spala na zádech a s roztaženýma nohama, jako náš kocour a v neposlední řadě skvělého lenochoda, který byl prostě úžasně roztomilý a kromě toho se právě krmil, což dělal tak pomalu, že u toho v půlce usnul. Zkrátka návštěvu tohoto místa mohu jednoznačně doporučit a pokud budete přímo v Orlandu, nemělo by vám to ujít. 

Protože jsme už měli americké hamburgerové kuchyně dost, vypravili jsme se tento večer do centra Orlanda, abychom ochutnali místní čínskou kuchyni. Nutno přiznat, že tak jako je u nás v ČR čínská kuchyně přizpůsobena našim chutím, tak i tady se Číňané přizpůsobili, pro změnu chutím americkým. Nebylo to rozhodně špatné a pozitivní bylo, že jsme si konečně dali něco, co nebyl burger nebo hranolky. Cestou zpět na hotel jsme zažili neobyčejně vtipnou událost, která byla zároveň naším prvním setkáním s americkým železničním systémem. Hlavní tepnu z centra na západ totiž křižují koleje. Je to asi podobné, jako kdyby vlaky z Masarykova nádraží v Praze jezdili přes nahoře magistrálu a tak by se každou chvilku zastavovala doprava. Na tom by nebylo ještě nic tak divného, kdyby byly americké vlaky podobné těm našim, které během pár vteřin přejedou přes přejezd a jsou pryč. Tady však převažuje nákladní doprava a tyto vlaky jsou někdy až přes kilometr dlouhé. Protože jsou často delší, než je samotné nádraží, stojí vlak zpravidla na více kolejích a před odjezdem se musí za pomocí posunování spojit a teprve pak odjet. No, pokud ale máte nádraží hned vedle přejezdu, který právě křižuje hlavní výpadovku z města, je zaděláno na velkou řachandu.

Šraňky tedy spadly, my jsme zastavili a sledovali obrovskou lokomotivu, jak pomaličku posunuje přes ten přejezd desítky vagónů. Po několika minutách se vlak zastavil a po chvilce začal couvat. Tohle zopakoval ještě asi dvakrát, za naprosto stoicky klidného přihlížení ze strany čekajících řidičů. Celá situace nabrala na akčnosti teprve ve chvíli, kdy vzduch rozřízl jekot hasičské sirény, protože hasičské auto potřebovalo projet přes inkriminovaný přejezd. Mohli jsme se pouze domnívat, že někdo v hasičském voze musel hodně křičet do vysílačky na někoho na nádraží, ale asi to tak být muselo, protože posunovací lokomotiva okamžitě zastavila, pak sebou mocně trhla a ze všech sil se snažila zacouvat s vlakem zpět. To se jí nakonec po dalších asi dvou minutách podařilo a hasičský vůz a s ním i my ostatní jsme konečně mohli projet. 

Po tomto zážitku se už těšíme na zítřejší cestu, protože konečně opustíme Orlando a vypravíme se severu vstříc, do města Sant Augustine.