Albánská cesta (9) - Italská spojka - Z Bari na Gargano

Dnešním dílem začíná náš návrat z albánského putování domů, pro který jsme ale, poněkud netradičně, zvolili trasu přes Itálii. Snad vás naše italské postřehy budou bavit stejně, jako zápisky z Bálkánu a z Albánie.

Časně zrána připlouváme k italským břehům. Trajekt z albánského Drače do italského Bari má sice plánovanou dobu plavby asi na osm hodin, ale v praxi je cesta nesrovnatelně kratší. Jestliže jsme od albánských břehů odrazili až dost po půlnoci, v Bari přistáváme už krátce před šestou ráno. No, že bychom se nějak hezky vyspali to se moc říct nedá, ale to se na lodi občas stává. Mimochodem, pokud někdy pojedete na trajektu, což je samo o sobě docela zajímavý zážitek a rozhodně to doporučuji, modlete se, abyste dostali kajutu na přídi. Lodě mají totiž zpravidla strojovnu na zádi a pokud je loď starší, vibrace od motorů a převodů jsou skrze konstrukci tak silné, že se prakticky nedá spát. Jednou jsme takto dostali kajutu na zádi při cestě do Newcastlu a když se loď rozjela a motory dosáhly konstantních provozních otáček, měl jsem pocit, že se mi v kajutě rozskočí hlava.

Bari je špinavé a ošklivé město, kde leží hlavně velký přístav a také velký železniční uzel. Když vyjedete autem z lodi, na první pohled ani nepoznáte, že už nejste v Albánii. Opadané a špinavé omítky, rozbité silnice, prostě taková ta klasika jižní Itálie. Lodní linka, kterou jsme jeli, je hodně vytížená a oblíbená jak mezi Italy, kteří jezdí do Albánie na dovolenou, tak mezi Albánci, kteří naopak jezdí do Itálie za prací a vtipné je, že víc času zabere naložení a vyložení lodi, než samotná plavba. Ihned opuštění lodi jsme byli nuceni absolvovat neuvěřitelnou taškařici, v podobě průjezdu kolem celého přístavu ve velké smyčce, která nakonec, těsně před vjezdem do celnice, protínala opět proud aut, vyjíždějících z naší lodi. Rád bych potkal toho odborníka, který tenhle systém vymyslel. Našlo se totiž poměrně hodně střelců, kteří si chtěli popojíždění v dlouhé koloně ušetřit a tak to ihned po sjetí z rampy ohnuli prudce vlevo a celou kolonu předjeli. To se pochopitelně neobešlo bez rozhořčené reakce ostatních čekajících řidičů, doprovázené šílenou kakofonií klaksonů. Ovšem na italské celníky, kteří postávali okolo, to pochopitelně neudělalo pražádný dojem a pokračovali ve své činnosti, tedy v bohorovném pozorování situace, bez jakéhokoliv zájmu. No prostě, divadlo, jak má být. Pokud bych bydlel v těch domech okolo přístavu a každé ráno mě někdo takhle budil, asi bych to dlouho nevydržel a vzal spravedlnost do vlastních rukou.

Snažili jsme se z přístavu co nejdříve odjet a hlavně najít někde v okolí nějakou pěknou kavárnu, kde bychom si dali dobrou snídani. Bohužel, šestá hodina ranní, to je na Italy prostě moc brzo a tak nám nezbylo nic jiného, než se uchýlit k nouzovému řešení a začít hledat Mekáč. Ano, je to strašná prasárna, zejména pro mně a v Itálii, ale když je nouze a žaludek se neptá, tak prostě není čas na hrdinství. Mimochodem, všimli jste si někdy, jak jsou Mekáče v Itálii jiné? Nejde ani tak o to, že tam mají milion druhů kávy, nebo, že nabízejí různé italské variace na burgery a mají i lasagne, ale jde hlavně o ty lidi, kteří tam chodí. Ne, nejde mi o děti a mladistvé, kteří zcela propadli kouzlu amerického konzumu, ale mám na mysli dospělé. V Itálii má totiž McDonald's pro mnoho lidí stále takovou zvláštní příchuť té pravé americké svobody a vzpoury proti průměru (rozuměj, proti klasické italské kuchyni a stylu života), takže sem hodně často chodí různí intoši, ajtáci, nebo, jak já s oblibou říkám, divnolidi. Prostě takové ty holky se třemi barvami na hlavě a spoustou kovu v obličeji. Přijde mi to docela úsměvné, protože všude jinde je McDonald's spíš představitel mainstreamu  a toho nejhrubšího konzumu a holky s kovem v obočí jim spíš chodí rozbíjet výlohy.

Po vydatném přispění na budoucí infarkt, jsme nabrali směr do dnešního cíle cesty, kterým je poloostrov Gargano. Tady si dovolím takovou osobní vsuvku. Itálie je pro mně jako druhá domovina. Když jsem se nad svým vztahem k této zemi nedávno zamýšlel, došlo mi, že jsem zde dohromady strávil skoro jeden rok života, nějaký čas jsem tu i pracoval a projel jsem naprosto všechna větší města i kraje. V některých městech jsem byl dokonce tolikrát, že už bych se tam snad ani vracet nemusel, ale jinak je pro mně Itálie prostě srdcová záležitost. Snad i proto, že umím docela slušně italsky a tak Italům dokážu tak nějak lépe porozumět. Po příjezdu do Itálie u mně vždy dojde k takové zvláštní změně a mám vždycky takový pocit, kdy se po chvíli do té země jakoby obléknu, jako do jiného kabátu a stane se ze mně zcela jiný člověk. Změní se můj styl řízení auta, styl mluvení, gesta, chutě, prostě komplet jiný člověk. Já to na sobě až tolik nepozoruji, ale pravidelně mi to říká každý, kdo se mnou do Itálie jede. Asi to budu muset někdy říct svému cvokařovi, jestli nemám taky schizofrenii.

Jestli chcete opravdu poznat pravou Itálii, musíte jí projet mimo dálnici. Pochopitelně, nejde to vždy, ale je fakt, že pouze pokud projíždíte krajinou po vedlejších silnicích, objevíte skutečné krásy této země. Výjimkou jsou velká města. Pokud libovolné větší město nechcete vyloženě navštívit, doporučuji ho objet právě po dálnici, jinak skončíte v nekonečné zácpě na předměstí, uprostřed lesa semaforů a postarších paní, ve svých nových Fiatech 500. Ačkoliv, abych se těch postarších dam nějak nedotkl, je nutné říci, že i ony jsou schopny se na křižovatce rozjet rychleji, než 99 procent českých řidičů. Jenom ten provoz je tu prostě daleko hustší a ostatní Italové jezdí ještě svižněji.

Puglia, kterou právě projíždíme, je především zemědělský kraj, a teprve, když jedete mezi těmi nekonečnými lány polí, uvědomíte si, jak bohatá tahle země je. Je jedno, jak negativní má Itálie u nás v Čechách zvuk nebo, co se o ní říká, faktem je, že to stále je obrovská obilnice Evropy. Pochopitelně, hlavně se tu pěstuje především víno, ale k tomu navíc vidíte všude olivovníky a pak spoustu ovocných stromů od jabloní, přes broskvoně, až po citrusy a dokonce jsme viděli i švestky. Poloostrov Gargano pak vystupuje z rovné krajiny Apulie, jako obrovská hora, kterou do určité míry vlastně i je. Zajímavé je, že uprostřed poloostrova je velmi specifické klima a když projíždíte skrz některá vnitřní údolí a lesy, máte pocit, jako byste byli spíš někde na Šumavě.

Okolo Gargana vede v podstatě jenom jedna, nesmírně klikatá silnice a my jsme zjistili, že jsme si v Albánii asi vypěstovali na zatáčky jistou averzi. Na špici poloostrova, na vysoké skalní špici leží nádherné rybářské městečko Peschici s charakteristickými bílými domky z nichž některé jsou staré i mnoho set let. My sem přijeli skoro v pravé poledne a vypadalo to tady jako po vymření. Ještě, že alespoň restaurace mají otevřeno a my jsme konečně mohli ukojit naši touhu po skvělém italském jídle, které nám tak chybělo. Dary moře v restauraci s výhledem na pláž, to se prostě neomrzí.

Po odpoledním koupání konečně vyrážíme do místa našeho, tentokrát dvoudenního, pobytu, do městečka San Giovanni Rotondo, které leží přímo uprostřed poloostrova, v poměrně velké nadmořské výšce. Už samo jméno městečka, které odkazuje patrona města svatého Jana Křtitele, dává tušit, že jde především o významné duchovní centrum, což se ostatně ukazuje na každém kroku. Nad městem obrovský kříž, všude fotky a svaté obrázky a v hotelu na stěně židovský atlet a bible. Mimochodem, jako partnerské město tu mají polské Wadovice, což je městečko, kde se narodil Karol Wojtyla vulgo Jan Pavel II. No prostě, křesťanský ráj. Taky tu všude pochoduje stovky důchodců a praktikujících křesťanů z celého světa. Já pasivní budhista, Domča ateista, takže si tu připadáme poněkud nepatřičně, ale nedá se nic dělat, nikde jinde na Garganu už se prostě nedalo jiné ubytování sehnat.

Na večeři zkoušíme poslechnout Tripadvisor a vybíráme vyhlášenou lokální restauraci uprostřed starého města. Asi je tu Tripadvisor dost oblíbený rádce kam vyrazit na večeři, protože se nám snad poprvé stane, že, spolu s dalšími dvě páry, stojíme před restaurací a dobrou půlhodinu čekáme, až se uvolní místo. Faktem ale je, že večeře byla skvělá. Ostatně, tohle je Itálie, takže kulinářské zážitky jsou zde spíš pravidlem, než výjimkou.

Původně jsem chtěl pokračovat v popisu naší albánské cesty i na její italské části, ale protože se Itálii věnuji v samostatné rubrice, rozhodl jsem se naše albánské putování tímto dílem ukončit a naše zážitky převést do samostatných italských vyprávění.