Rhodos 2021 (3) - Kousnutí šíleným lemurem

Kam vyrazit na výlet, když už vás nebaví válení se na pláži? Farma zvířátek, která lze krmit. Pokousání od šíleného lemura. Náročná cesta zpět na hotel. Návštěva místní nemocnice a večerní koupání se zavázanou rukou.

Válení u moře je určitě fajn, ale jednak nás to nebaví několik dní za sebou a potom, už jsme dostatečně spálení, takže je na čase, změnit program. V hotelu je u snídaní trochu chaos, ale už jsme si alespoň dokázali vybrat tak, abychom toho polovinu nemuseli nechat na talíři. Letos je na Rhodosu opravdu velmi málo turistů a tak je i provoz hotelu velmi poklidný a nikde není žádný stres.

Kam tedy vyrazíme? Zaprvé, je potřeba si uvědomit, že Rhodos je na délku docela dlouhý a pokud byste se chtěli dostat až na jeho západní cíp, ujedete bezmála 100 kilometrů. Druhé nejvýznamnější městečko Lindos, které jsme také navštívili a o kterém budu psát později, je vzdálené asi 60 kilometrů. Pokud se tedy chcete vydat na takhle dlouhý výlet, je potřeba mít trochu větší stroj, než je malý skůtr. Faktem ale je, že jsme viděli několik turistů, kteří třeba do Lindosu jeli na malých padesátkách, což mi přijde jako čiré šílenství. Pokud máte ale skůtr o obsahu 125 ccm nebo vyšší, bude cesta nesrovnatelně pohodlnější.

My jsme si pro dnešní den vybrali dva cíle. Zoo farmu, kde se dají krmit zvířata a pak takzvané údolí motýlů, přičemž jsme nejdřív moc netušili, co si pod tímhle názvem přesně představit. Protože jsou obě místa relativně nedaleko od sebe, dají se docela dobře spojit. To, že nakonec na druhý cíl naší cesty dnes nedojde, jsme v tuto chvíli ale ještě nemohli vědět. Pobrali jsme tedy nějaké věci na cestu a vyrazili do sluneční výhně a dopoledního provozu. Je zajímavé, jak člověk na dovolené přestane řešit některé věci, které jsou pro něj jinak naprosto zásadní. Doma bych například nikdy nesedl na motorku bez rukavic. Tady jsem to ale nějak neřešil, i když je pravda, že zejména na některých prašných cestách, jsem si docela živě představoval, jaké by to bylo, vybírat si ten štěrk z dlaní. 

Jak už jsem zmiňoval v předchozích dílech, provoz na Rhodosu je poměrně variabilní, vlivem velkého množství cizinců z různých zemí, které na silnici potkáte. Když se nad tím zpětně zamyslím, nezažil jsem asi jinou evropskou destinaci, kde by bylo takové množství půjčoven a kde by individuální doprava turistů, byla tak masivně rozšířená. Opravdu, prakticky každé druhé až třetí vozidlo, které potkáte, řídí nějaký turista. Navzdory tomu není provoz na Rhodosu nějaké zásadní drama, i když při předjíždění, zejména některých malých auto s britskými důchodci, musíte hodně předvídat, protože, zřejmě i vlivem jízdy vpravo, se chovají často nepředvídatelně.

Na Rhodos jsme se vydali na přelomu července a srpna, což je pochopitelně naprosté šílenství a celý ostrov je jako jedna velká, rozpálená pec. Ostatně, asi týden po našem odjezdu zde propukly masivní požáry, které vypálily velkou část lesa a zlikvidovaly i část onoho údolí motýlů. Každopádně, pohyb na otevřeném slunci mezi 11 a 16 hodinou, byla skutečná výzva a my jsme si připadali trochu jako upíři, přebíhající ze stínu do stínu. Musím přiznat, že i při jízdě na dvou kolech jsem si užíval každý úsek, který vedl pod nějakými stromy. Na zvířátkovou farmu to bylo nějakých 40 minut v silnějším provozu, přičemž cesta vede přímo okolo letiště. To je super destinace hlavně pro letecké spottery, protože se zde dá k letadlům dostat opravdu hodně blízko a pokud budete mít štěstí na startující nebo přistávající letadlo, můžete si na silnici, kopírující dráhu, zkusit scénu Toma Cruise na motorce z kultovního filmu Top Gun.

Konečně jsme v opravdu vysilujícím vedru dorazili do zoo. Hlavním lákadlem je tu možnost krmit prakticky všechna zvířata, která tu chovají. U vstupu si prostě koupíte, kromě vstupenky, ještě plastové kelímky s ovocem a zeleninou nebo s kukuřicí a můžete se jít nechat oslintávat. Co se týká zvířat, jsem velmi kontaktní člověk, ostatně máme doma dva kocoury, a tak mi opravdu nedělá problém, nechat si oblíznout ruku třeba od lamy nebo od srny. Zvířata jsou tu skvělá, jsou zvyklá na lidi a některá jsou opravdu hodně neodbytná. Viděli jsme malou holčičku, která byla ve výběhu malých koziček, které do ní ducaly ze všech stran, až holčička vypadala lehce vyděšeně.

Asi v polovině okruhu, jsme už měli všechny zásoby zkrmené a tak jsme u blízkého stánku nakoupili další, protože přece ta další zvířata mají taky hlad, že ano. Pak jsme zamířili do výběhu s lemury, kde jsem potkal svoji Nemesis, ačkoliv nevím, čím jsem se provinil. Předem musím říct, že už jsem potkal lemury, dokonce i v divoké přírodě na Madagaskaru, kde nám kradli jídlo během treku v pralese, takže mám vůči nim docela respekt. V lemuřím výběhu byl ale ošetřovatel a tak vypadala situace docela bezpečně. Jako první vylezla alfa samice a začala se dožadovat jídla, Dostala mrkev, sedla si na zem a se spokojeným výrazem se do ní pustila. Zde je potřeba vysvětlit, že lemuři žijí v přísném matriarchátu a tak nejvyšší postavení ve smečce mají právě samice. Bohužel nás ošetřovatel neinformoval, že tahle byla březí.

Za chvilku vylezl z budky jeden ze dvou samců a docela nebojácně se mi začal dobývat do kelímku s kukuřicí. Ošetřovatel mě ale upozornil, že kukuřice není pro něj moc dobrá a ať mu dám raději kus jablka. Naklonil jsem se k lemurovi, podávám mu jablko, když v tom poblíž sedící samice neuvěřitelnou rychlostí vystartovala a hryzla mě do ruky. Následně nám vysvětlili, že to bylo z čisté závisti, že jsem si dovolil krmit jejího samce, přičemž na veškeré jídlo přece měla nárok jenom ona. A tak mě prostě kousla. Bohužel se trefila docela přesně do malé tepny, která zásobuje palec a kousla hodně hluboko, takže výsledkem bylo prakticky okamžité a silné krvácení, které asi hůř vypadalo pro okolí, než pro mě. Domča, jako správný fotograf, místo aby mě zachraňovala, pořizovala obrazovou dokumentaci. Klasika. Daleko nejhůř ale vypadal ošetřovatel, který si asi začal uvědomovat, že to je docela průšvih.

Protože z ruky pořád slušně teklo, museli jsme rychle doběhnout ke zmiňovanému stánku, kde naštěstí měli tekoucí vodu. Asi na mě nebyl zrovna pěkný pohled, vzhledem k tomu, že jsem za sebou nechával krvavou stopu a okolo sedící rodiče začaly svolávat své ratolesti z výběhu koziček. Teprve pod vodou, po ohledání rány, jsem viděl, jak moc hluboko mě svině lemur hryzla. Navíc mi v hlavě začalo naskakovat, jakou rozmanitou bakteriální zahrádku, měla asi v tlamě a začal jsem přemýšlet, jestli se tu dají koupit ATB bez předpisu. Naštěstí na Rhodosu není vzteklina. Ale stejně, jedete na Rhodos, kde jsou tři, slovy tři lemuři a jeden z nich vás kousne. To se může stát jenom mně. Po přesunu do administrativního centra se na mě postupně přišlo podívat několik vyděšených zaměstnanců, kteří s sebou přinášeli různé obvazové a dezinfekční materiály. I když mi jeden z nich ukazoval, že má od lemurů hodně jizev, všichni vypadali hodně ustaraně. 

S použitím moře betadinu a s pořádným flastrem se mi nakonec podařilo krvácení dočasně zastavit a bylo vidět, že se všem okolo docela ulevilo. Dokonce jsme dostali studené pití zdarma a protože už jsem se jinak cítil naprosto v pohodě, přemýšleli jsme, co dál. Hlavně jsme pořád měli ještě dva skoro plné kelímky s krmením a přišlo nám líto to těm zvířátkům nedopřát. Ano, jsem možná blázen, ale já mám prostě zvířata rád. Takže jsme se vydali ke pštrosům. Ti byli momentálně v obležení malých polských dětí a já jsem si uvědomil, že se nesmím nechat zahanbit. Na pštrosy mám totiž velmi špatné vzpomínky, když mého bratra v pražské zoo kdysi dávno jeden kousl do prstu. No, jestli mě kousne ještě pštros, tak už odsud neodjedeme. Ajo vlastně, jsme tady na skůtru a jediný řidič jsem já. No, to bude ještě veselé. Takže jsme rychle zkrmili zbytky a vyrazili zpátky.

Štěstím v neštěstí bylo, že zraněná ruka byla levá. Pokud by to byla pravá, dost těžko bych mohl ovládat plyn. Takhle jsem jel po většinu cesty prakticky s jednou rukou a tou zraněnou jsem pouze udržoval balanc. Nešikovné bylo, že rána pořád prosakovala a flastr na ruce postupně přestával držet a lehce povlával ve větru. Konečně jsme dorazili do hotelu, kde se na náš okamžitě vrhla naprosto skvělá recepční a vypadala, že ji můj stav opravdu trápí a chce mi jakkoliv pomoc. Naštěstí, na tyto události jsem vybaven bankovními kartami s asistenční službou a dnes byl ten den, kdy se to konečně bude hodit. Po pečlivém ohledání rány jsem totiž zjistil, že by to chtělo tak tři stehy a já jsem s sebou šití neměl. Bude tedy nutné využít služeb řeckého zdravotního systému. Asistenční služba zafungovala naprosto skvěle. Dala nám na výběr ze státní nemocnice nebo soukromé kliniky a velmi důrazně nám doporučili, že soukromá klinika je ta správná volba. Asistenční služba funguje tak, že dopředu zavolají do zdravotnického zařízení, sdělí jim dopředu všechny vaše údaje a domluví se na platbě. Na místě tedy nemusíte platit ani Euro, což je docela pohodlné.

Na soukromou kliniku jsme dorazili asi po 20 minutách jízdy. Sice mi nabízeli i bezplatné taxi, ale zase nejsem z cukru. Nevím, jak bych zážitek ze soukromé kliniky nejlépe popsal, abych se zdejších zaměstnanců nedotkl. Ve zkratce, panoval tu lehký chaos a nikdo nikam nespěchal. Po delším čekání mě konečně vzali dovnitř na jednu z vyšetřoven. Zajímavé bylo, že se všude pohybovalo několik údržbářů, kteří prováděli práce rovnou za provozu a ještě to konzultovali s lékaři. To působilo poněkud bizarně. Několikrát přišla sestra a změřila mi postupně tlak, teplotu a saturaci. Připadal jsem si skoro jako v Saturninovi. Konečně přišel lékař, který vypadal trochu jako Julius Satinský, a tak jsme se mohli dostat k řešení zranění. Problém byl trochu v tom, že lékařova angličtina nebyla zrovna nejlepší. Po kratší diskuzi jsme se ale nakonec domluvili, že ránu šít nebudeme, protože by začala vzhledem k původci kousnutí a zdejšímu podnebí určitě hnisat a tak bude lepší, když se to samo zatáhne a odhojí. Dostal jsem proto rukou psaný recept na ATB, spoustu flastrů a na rozloučenou ještě tetanovku, abych měl pocit, že se o mě postarali. Klasika. Mimochodem, v Řecku jsou ATB k dostání bez receptu. Abych to shrnul, ošetření a kvalitní péče se mi dostalo, ale pokud takhle vypadá v Řecku soukromá klinika, absolutně si nechci představit, jak vypadá ta státní.

Cestou zpět jsme se zastavili ještě pro ATB, které jsou skutečně bez receptu a jak jsem později pochopil, to, co jsem považoval za ručně psaný recept, byl jenom informační papír pro lékárnu, aby věděli, co mi mají vydat. Nejsem si zcela jist,, jak to mají Řekové, ale já jsem si pochopitelně všechno zaplatil v plné ceně, což by mohlo někoho docela nepříjemně překvapit. I tyhle náklady ale pojišťovna po návratu uzná, takže je dobré si od všeho schovat účtenky. Protože jsem se, zcela pochopitelně, nechtěl vzdát koupání, přikoupil jsem ještě krabici latexových rukavic. Sice v tom vypadám trochu jako když mám umělou ruku, ale to se nedá nic dělat.

Dnešek byl trochu akční a tak jsme se na pláž dostali až večer. Rozhodli jsme se tentokrát vydat na severní pláž, odkud neustále fouká a kde jsou opravdu velké vlny. Pokud milujete ten pocit, kdy vás dvoumetrová vlna sroluje a vláčí vás po písčitém dně, je to místo právě pro vás. Já osobně mám rád nechat se masakrovat ve vlnách, ale se zraněnou rukou to nebylo úplně optimální. S pískem na všem možných i nemožných místech jsme usoudili, že to pro dnešek stačilo a že si zasloužíme pořádnou večeři. Už druhý den chodíme kolem restaurace Memphis a ta jídla, která jsme tam viděli, vypadala opravdu úžasně. Volba to byla opravdu dobrá i když nabídka byla složena především z hamburgerů. Já jsem si ale prosadil velký gyros a faktem je, že sníst ho, bylo zcela nad moje síly. Zajímavé bylo pozorovat místní, kteří do sebe ty šílené porce natlačili jako nic a ještě si dali desert. Asi budeme muset zítra hodně chodit, abychom to všechno spálili.