Výlet do USA (11) Philadelphia a návštěva nekonečného baseballového zápasu

Dnes se přesuneme z hlavního města do Filadelfie. Prohlédneme si Zvon svobody a Rockyho schody. Navštívíme baseballový zápas, kde si koupíme cheesesteak. A také si vyzkoušíme, jak se v USA bydlí v pravém barevném ghettu.

Na úvod musím upozornit, že tento díl bude o něco delší, než normálně, protože do něj musím nacpat celé dva dny, které jsme prožili ve Filadelfii, kam jsme se, na naší cestě po USA, přesunuli z Washingtonu. Na tomto místě by bylo asi dobré, trochu přiblížit systém našeho cestování. Hlavní zásada je, že během cesty nemáme nikdy dlouho dopředu domluvená všechna ubytování. Máme pouze některé záchytné body a mezi nimi upravujeme cestu, podle potřeb a okolností. Velmi často proto hledáme a zamlouváme pokoje jenom den dopředu a občas je to trochu dobrodružství. Jako například dnes. Stále se nám prostě nedařilo ve Filadelfii najít nic rozumného, co by nestálo nesmysl a tak jsme nakonec zvolili ubytování typu B&B v poněkud odlehlejší a "barevnější" části města. No, tak uvidíme.

Dostat ze z hlavního města do Filadelfie není v zásadě nic těžkého, stačí najet na dálnici 95 a přes Baltimore jste tam za necelé tři hodiny. Protože už ale máme dálnic celkem plné zuby, rozhodujeme se pro menší okliku přes stát Delaware, což je v podstatě jeden velký placatý poloostrov, který se rozkládá na východ od Washingtonu a na jih od New Yorku a my sázíme na to, že je to sice dále, ale za to hezčí cesta. I na této cestě nás čeká významný most, konkrétně Chesapeake Bay Bridge, což jsou vlastně dva mosty, postavené vedle sebe. Starší, klasický z roku 1952, a novější z roku 1973. Oba dva mají na délku téměř 7 kilometrů a rozpětí mezi dvěma nejdelšími pilíři je téměř 500 metrů. Díky tomu mohou do zátoky Chesapeake proplouvat i velké námořní lodě.

Přejezd přes most je zase zážitek, ale pro lidi, co mají závratě bych to asi doporučil objet. Uprostřed mostu totiž máte docela silný pocit velmi otevřeného prostoru a zranitelnosti, zejména pokud jedete po východním, tedy starším mostním tělese. To působí dojmem takového subtilního, až vetchého příhradového mostu, který byste čekali snad někde v Sušici přes Otavu, akorát je mnohokrát větší a delší. Docela chápu, že to tady několikrát zavřeli, když okolo procházely větší hurikány.

Na většině těchto velkých mostů se musí pochopitelně platit nějaké mýto stejně, jako na některých úsecích dálnice. Snažili jsme se v tom najít nějaký systém a pochopit, jak to je zařízené, ale nakonec jsme to vzdali, protože systémy placení na dálnicích a mostech, se velmi liší stát od státu a vcelku je to dost chaos. Je to vlastně jako u nás v EU, kde je taky v každém státě trochu jiný systém a jiné tarify. Tady je to ale většinou udělané na základě nějaké sledovací technologie, která si přečte vaši značku, zjistí odkud a kam jste jeli a pošle vám účet nebo, jako v našem případě, pošle účet půjčovně a ta vám to nakonec zaúčtuje. My jsme se za celou cestu z Floridy do New Yorku vešli asi do 40 dolarů, což není nic dramatického. Jenom by mě zajímalo, jak to dělají u čtecích kamer, které snímají auta zepředu, když třeba auta z Floridy (včetně toho našeho) nemusí mít vepředu poznávací značku. Třeba jsme jeli někde zadarmo.

Na USA je zajímavé, jak dokáže být krajina často neuvěřitelně nudná, když jedete okolo rozlehlých polí a stále stejných vesnic, které od sebe ani nedokážete rozlišit, ale pak vás zase překvapí nějakou zajímavou změnou a po pár kilometrech se ocitnete někde, kde to vypadá třeba jako někde na Jižní Moravě. Delaware, stát skrze který jsme projížděli, vypadal zatím suverénně nejvíce evropsky a to včetně asi deseti kruhových objezdů, které jsme tu potkali (myslím, že úplně všechny "kruháče" v USA mají tady). Místy to tu vypadá jako někde v Holandsku nebo ve Švédsku, ostatně právě Holanďané, Švédové a taky Finové, dali zdejším přistěhovalcům nejvíce ze své genetické výbavy. Necháváme zemědělskou krajinu za sebou a před námi už se tyčí panorama Filadelfie, jednoho z měst, která utvářela historii USA.

Jirka se nejprve potřeboval zastavit na stadionu, aby nakoupil dres a další nezbytnosti pro zítřejší zápas a protože nás přepadl vlčí hlad, využili jsme místní restauraci, která měla na Google skvělý poměr cena/výkon. Nebudu vás napínat, opět to byl děs. Já jsem si objednal játra na grilu, která byla jako podešev a Jirka si dal zdejší vyhlášený cheesesteak, což je v podstatě sekané maso v bagetě a k tomu hranolky, což v tomto případě také nebyla žádná hitparáda. Jackpot dnes ale trefila Domča, která si v dobré víře dala smažené kuřecí kousky se stejnou umělohmotnou kaší, kterou jsem já dostal k těm játrům. Její "kuřecí kousky", ale navíc byly buclaté válečky v trojobalu, plněné jakousi těžko identifikovatelnou hmotou, ve které jsem poznal tu bramborovou kaši, smíchanou s trochou mletého kuřecího a trochou mletého celeru. Celé to pak bylo zalito parodií na sýrovou omáčku, navíc bezpečně z nějaké flašky. Jak proboha někdo může dát někomu na talíř takový "kekel" a chtít za to 15 babek? K tomu si  představte naprosto totálně otrávenou, zupáckou obsluhu a máte dokonalý obrázek. Upřímně, opravdu nechápu, kdo tu ty hodnocení do Google píše.

Po jídle jsme se vydali hledat naše dnešní ubytování. Docela jsme se na to těšili, protože to bude poprvé, co vyzkoušíme, jak bydlí běžní Američané. A protože to byl nezapomenutelný zážitek, myslím, že si zaslouží trochu barvitější popis. Čím více jsme se blížili k cíli, tím více nám tuhl úsměv ve tváři, jak se postupně okolní domy měnili k horšímu a u chodníku se občas objevil i vrak auta. Naše ulice sice vypadala o něco lépe, ale přesto bylo jasné, že se jedná o hodně "barevnou" čtvrť, kde bydlí přinejlepším nižší střední třída. Dům, ve kterém jsme měli bydlet byl klasický, bílý ošuntělý "papírák" z výprodeje, prostě taková ta americká klasika z dřevotřísky a sádrokartonu, ve které tu bydlí nejvíc lidí. Klíče byly ve schránce na číselný kód a ubytování tak bylo zcela bezkontaktní. Teprve když vejdete dovnitř takového domu, uvědomíte si, jak zoufalá stavba to je.

Celý dům má pochopitelně dřevěnou kostru, která různě protéká a vysychá a konstrukce tak pracuje a kroutí se. Úzké schody do našeho dvoupatrového bytu jsou celé nakřivo a tak je chůze po nich docela dobrodružná. Celý obývací prostor v první patře je pokryt plovoucí podlahou, což je technické pojmenování, které v tomto domě dostává zcela jiný rozměr. Celá podlaha je tak zvlněná, že opravdu působí dojmem, že plove. Celý dům navíc skřípe a vrže a celkově působí velice nestabilním a nesolidním dojmem. Možná někdo namítne, že to byla výjimka, ale když vidím domy v okolí, myslím, že spíš ne. Ale je to zážitek, to nemohu říct. Podobné domy jsme viděli ve Skotsku a na severu Anglie ovšem s tím rozdílem, že tam se jednalo o stavby minimálně 200 let staré.

Večer vyrážíme na večeři a opět volíme vietnamskou restauraci, tentokrát v kompletní sestavě. Shodli jsme se, že vietnamské jídlo je skoro to nejlepší, co se tu dá běžně konzumovat (pokud tedy nepočítám Red Lobster :-)), ale rozhodně to nejzdravější.

Ráno se pokoušíme o opravu našeho prasklého předního skla (viz předchozí díly), aby nás prasklina jednak nerušila při jízdě a také, abychom trochu zamaskovali poškození, protože se stále dost obáváme, že nás to nechá půjčovna zaplatit. Včera jsem na to koupil opravovací sadu v takové americké "mototechně" a dost mě pobavilo, že to byl prakticky stejný obchod, jako míváme u nás. Za pultem stál sympatický "mimoň" v tričku "I Love my Tools", který měl nepochybně celý sortiment v hlavě a na druhé straně pultu stála fronta chlapů, co si svoje auta zásadně dělají sami. "Těsnění pod hlavu na Forda z roku 1987?" zkoušel to první. "Jasně, máme, jakou chcete značku"? nadšeně ze sebe sypal prodavač. Když jsem přišel na řadu, pokusil jsem se zasmečovat "Mám pavouka na předním skle a potřebuji ho opravit, aby bylo jako nové" a doufal, že Brouka Pytlíka vykolejím. "Druhá ulička, třetí regál vpravo, hned nahoře. Doporučuji ten první, ten mám vyzkoušený" uzemnil mě  s pravým americkým úsměvem. Tak teda respekt, chlape! 

Oprava je docela alchymie, která spočívá v postupném vyplnění prasklin pryskyřicí pod velkým tlakem, která pak následně zatuhne a podle videa na Youtube, bude sklo jako nové. Po hodině snažení musíme sice přiznat, že sklo jako nové není, ale pavouk se překvapivě zmenšil asi o 80 procent a na první pohled není skoro vidět. Rozhodně je to lepší, než jsme doufali. Tohle už by asi mohlo projít. 

Jirka už je sice v amoku a má na sobě nejenom dres, spodní prádlo a dokonce i ponožky svého oblíbeného týmu, ale protože zápas začíná až v sedm, máme spoustu času na prohlídku města. Přece jenom jsme ve městě slavného "italského hřebce" a tak vyrážíme směr centrum. Filadelfie, překvapivě, není pouze centrum s mrakodrapy a okolo šachovnice papírových domů, ale jsou zde i krásné a docela skryté kousky přírody, kde můžete docela příjemně relaxovat, a přitom jste jenom pár minut autem od centra. Jedním z takových míst je i nádherné, malebné údolí řeky Schuylkill River, což je asi 200 km dlouhá řeka, která se pár kilometrů odsud vlévá do řeky Delaware. Schuylkill kupodivu není indiánské, ale holandské jméno (jsme v bývalé holandské kolonii) a znamená v překladu něco jako "skrytá řeka". Voda v řece je docela čistá a rozhodně průhledná, protože se nám podařilo dokonce zahlédnout u břehu docela slušně velkou želvu. Ani se nechce věřit, že na počátku 20. století patřila, vlivem těžby antracitu, mezi nejvíce znečištěné řeky v USA.

Pokud pojedete po levém břehu řeku po proudu, dojedete přímo k zásadnímu turistickému lákadlu, kterým jsou Rockyho schody (kdo neviděl sérii filmů Rocky, ten asi nepochopí). Bohužel se zde nedá moc dobře parkovat a tak provádíme pouze rychlý výsadek a pádíme dál do středu metropole za historickými památkami. No, řekněme si to upřímně, USA nejsou zrovna země, kam byste jezdili za nějakými zásadními historickými památkami, rozhodně ne v tom pravém slova smyslu. Historie USA je, v porovnání s Evropou nebo Asií, prakticky zanedbatelná, ale přesto se zde najde pár míst, která si historickou pozornost zaslouží, minimálně z lokálního úhlu pohledu.

Mezi taková místa město Filadelfie rozhodně patří. Dalo by se dokonce říct, že spolu s Washingtonem a Bostonem, patří Filadelfie k těm nejvíce historickým místům v celých USA. Tak především zde byla sepsána Deklarace nezávislosti a také Ústava Spojených států amerických. Deklarace nezávislosti byla sepsána v tzv. Independence Hall a hned za budovou byla poprvé i přečtena. Hned vedle, této zásadní budovy americké historie, se nachází Liberty Bell Center, kde si můžete prohlédnout slavný a prasklý Zvon svobody. Tak bylo to pěkné, ale že bych to musel vidět dvakrát... Ne, dělám si srandu, opravdu to bylo zajímavé a pro miliony Američanů jsou tyto památky jakýmsi poutním místem, kam jezdí povinné školní výlety a kde se miliony školáků nudí s mobily v ruce. Něco jako naše Národní muzeum nebo Pražský hrad.

Jinak je centrum Filadelfie klasickým shlukem mrakodrapů, které nám dává ochutnat toho, co nás bude čekat v New Yorku. Osobně jsem mrakodrapy, a některé opravdu vysoké, viděl už předtím v Asii, v Emirátech, v Brazílii nebo v Londýně, ale ty americké jsou prostě nějak jiné. Mezi výškovými budovami je občas menší proluka, kde se zachovala menší nebo větší historická budova nebo kostel, což působí dost absurdně, zejména pokud se jedná o trojkombinaci mrakodrap-kostel-mrakodrap.

I po prohlídce centra máme stále dostatek času a tak nedbáme na Jirkovu nervozitu z blížícího se zápasu a já si zcela sobecky prosazuji návštěvu nábřeží řeky Delaware, kde kotví opravdu zajímavé exempláře lodí. Ten největší tahák, bitevní loď USS New Jersey, bohužel vidíme jenom na dálku, protože je na druhé straně řeky a na její návštěvu už opravdu dneska čas není. I na takovou dálku je ale vidět, o jak obrovskou loď se jedná a je to, shodou okolností, již druhá loď třídy Iowa, kterou za poslední dny vidíme. Její sesterskou loď USS Wisconsin, jsme totiž viděli před pár dny v přístavu v Norfolku.

Nás ale zajímá spíš nádherný historický křižník USS Olympia, což je jediná dochovaná loď ze španělsko-americké války. I přes značné stáří (spuštěna na vodu 1892) je loď ve skvělém stavu a my jsme tak mohli obdivovat jednu z prvních lodí typu "chráněný křižník", což byly typické lehké bojové lodě konce 19. století. Z dnešního pohledu je USS Olympia docela humorná ukázka ve stavbě bojových plavidel, zejména, když vidíte boční kanóny, zabudované do jakéhosi vitrážového skleníku, který poskytoval ochranu asi jako záclony.

U řeky je sice hezky, ale Jirka už je tak nervní, že ho nebudeme dále napínat a vyrážíme směrem ke stadionům. Záměrně používám plurál, protože všechny sportovní stadiony jsou ve Filadelfii na jednom místě. Hokej, americké rugby i americký kriket mají stadiony pár set metrů od sebe a mezi nimi a okolo nich je jedno gigantické parkoviště velikosti Letenské pláně v Praze (upřímně, spíš tak čtyř Letenských plání), o které se jednotlivé sporty navzájem dělí. Je to neuvěřitelně praktické a všestranně výhodné. Drtivá většina lidí se na zápasy dopravuje autem a jestliže se na Lincoln Financial Field, kde hrají Philadelphia Eagels, vejde skoro 70 tisíc diváků, je potřeba někam zaparkovat okolo 25 tisíc aut, což je docela logistický oříšek. Celý systém je udělaný tak, že se sporty většinou mezi sebou v zápasech střídají, protože dva zápasy v jeden den by se organizačně zvládaly asi poměrně obtížně (ačkoliv se to občas stává, ale neumím si to moc představit). Navíc je zajištěno, že si týmy navzájem nebudou přetahovat diváky. Jak říkám, geniální továrna na prachy.

Tím se dostávám k další otázce a tou je cena vstupenek. My jsme byli na běžném zápase Philadelphia Phillies, které se někdy odehrají i tři týdně a někdy dokonce i dva denně a za lístek pro jednoho jsme dali v přepočtu skoro 2500 korun. Pravda, měli jsme docela pěkná místa dole, mezi domácí a první metou, ale i tak je to neuvěřitelná raketa. Když jste navíc sportovní fanda a střídáte třeba baseball s hokejem, není problém za týden utratit i 400 dolarů. Za jednoho. V případě, že nejste asociální podivín a pořídili jste si manželku a tři adekvátně vypasené potomky, násobte to pěti a to jste rodinku ani nenakrmili.

Veškeré občerstvení na stadionu je navíc tak dvojnásobně drahé, proti běžným cenám občerstvení venku a jak jsme se mohli přesvědčit, Američané se, při sledování sportu, v jídle rozhodně neomezují Když jsme si to zhruba propočítali, může pětičlenná rodina v pohodě na jednom zápase utratit i 15000 korun.Takže, kde na to ty lidi proboha berou, když je průměrná mzda v USA (2019) asi 4000 dolarů měsíčně? Mám srovnatelný příjem, ale neumím si představit, že bych si tuhle zábavu mohl dovolit každý měsíc (!!!) a už vůbec ne s celou rodinkou. Proto asi taky na parkovišti před stadionem spousta lidí rozbalila malé stánky ve svých SUV a pickupech a grilovala maso a prodávala pivo. Prostě zákon trhu funguje všude a když se potřebujete před zápasem posilnit za poloviční cenu, tak to rozhodně uděláte.

Ale vzhůru na stadion! Ještě nikdy v životě jsem nebyl na jakémkoliv zápase tak brzo, že bych čekal na otevření vstupů, ale Jirka se prostě strašně těšil a tak jsme mu to chtěli dopřát komplet. Citizens Bank Park je moderní aréna pro 43 tisíc diváků a i když jsem v životě už na pár velkých stadionech byl (třeba na San Siru v Miláně nebo na Maracana v Riu), je "wau" efekt docela velký. Navíc jsme nikdy nebyli na baseballové lize a nikdy jsme nebyli ani na žádném sportu v USA, takže chvilku chodíme jak Kelišová s otevřenou hubou. Jako u nás na Spartě v O2 aréně je to pochopitelně taky super (HC Sparta for Ever!), ale tady to má takový příjemně perverzní konzumní rozměr. První, co nás překvapí, je totální nabídka občerstvení. Jídlo a pití je prostě všude a cílem je evidentně nacpat toho do lidí co nejvíc. Pochopitelně, je to ten nejhrubší fast food, ale na americké poměry opravdu hodně dobrý. Burgery, cheesesteaky, grilované maso, hot dogy, klobásy, hranolky, a mraky dalšího smaženého hnusu do sebe fanoušci cpou po kilech.

Stadion se pomalu plní a my zjišťujeme to, co už jsme předtím věděli z doslechu, že sport je v USA především neuvěřitelný kšeft a továrna na peníze. Nejenom občerstvení, ale i stánky se suvenýry, dresy, rukavicemi, pálkami a navíc malý zábavní park pro děti nebo trenažéry odpalování, kde si můžete vyzkoušet, jestli byste si nevysloužili profesionální smlouvu. Skoro každý tu má na sobě dres nebo alespoň čepici a zatímco Jirka naprosto zapadá mezi fanoušky domácích, my jsme s Domčou evidentně jako dva mudlové v Bradavicích.

Jirka promine, ale baseball je neuvěřitelně nudný sport, respektive, pro laiky je zábavný tak první hodinu. Zatím jsem viděl baseball na této úrovni jenom v televizi a když jsou tam detaily, opakovačky, zpomalené záběry, dá se z toho udělat docela drama. Když to ale vidíte naživo je to trochu rozdíl. Ze začátku je to docela zajímavé, rozkoukáváte se, občas vás trochu vyděsí míček, který to, po nevydařeném odpalu, napálí pár řad od vás do sedačky, ale postupně zjistíte, že je to vlastně pořád to samé. Bránící mužstvo postává na hřišti a většina hráčů si na míč sáhne tak jednou za zápas a útočící mužstvo se snaží míček odpálit, což se mu většinou nepodaří. Takže se většinu času jenom přehazuje míček mezi nadhazovačem a chytačem a pálkař jim do toho mává pálkou a snaží se míček trefit, což se mu většinou nepodaří nebo se mu to podaří špatně (a míček trefí sedačku tři metry od vás). Nejvíc hustá věc na tomhle sportu, alespoň podle mě, jsou asi nadhazovači, kteří hází neuvěřitelné rány a ještě jsou schopni dávat míčku nepochopitelné falše, což nás s Domčou asi bavilo nejdéle. Proti hokeji nebo i fotbalu je to ale opravdu hodně statické a tahle "akce" trvá většinou tak 3 hodiny. Tedy většinou, ne však dnes. Dnes to mělo být mnohem, mnohem delší. Ale pojďme postupně.

Jakmile se okolo sedmé sešel dostatečný počet lidí, celá show začala, pochopitelně kolektivním zpěvem hymny. Jasně, u nás se taky hraje hymna, ale většinou jenom na zápasy reprezentace nebo na play-off. Tady se ale hymna hraje vždy a všichni to děsně prožívají. Každý je v pozoru, s rukou na srdci a se slzou v oku, upřeným na obrovskou vlající vlajku s hvězdami a pruhy, zpívá spolu se sborem místní střední školy o tom, že žije v nejlepší zemi na světě. Malé děti pak většinou vlajce navíc salutují. Celé to působilo tak komicky, falešně a bizarně, že nám dalo opravdu hodně práce se nesmát. Ale tohle je jsou prostě USA, tak je potřeba to tak brát.

Zápas plynul, já s Domčou jsme se postupně víc a víc nudili, hodiny ubíhaly a začala být hlavně docela zima. Zajímavé je, že publikum bylo, eufemicky řečeno poněkud vlažné, nicméně já osobně bych to označil jako naprosto mrtvé. Podle všeho je to ale naprosto normální, bez ohledu na druh sportu. Lidi prostě přijdou konzumovat sport a jídlo a nemají chuť se moc zapojovat. Jediná chvíle, kdy určitá část publika vstala a trochu více nahlas se fandilo, bylo asi posledních pět minut před prodloužením. A to bylo ještě na povel hlasatele. V přestávkách se snažil zábavu rozproudit místní zelený maskot a nutno přiznat, že si své peníze opravdu zasloužil do posledního centu. Účinek jeho exhibice na všeobecnou řachandu byl však minimální.

Nechci unavovat pravidly, ale pro pochopení dalších událostí je nutné si říct, že v baseballu se mužstva devětkrát vymění a proto se každému tomuhle vzájemnému prostřídání útoku a obrany říká "směna". Normálně se mužstva vymění devětkrát a zápas tak trvá něco málo přes tři hodiny. Pokud není ani po devíti směnách rozhodnuto, prodlužuje se až do té doby, než jedno mužstvo vyhraje. A to může trvat dost dlouho. V našem případě jsme se trefili do nejdelšího zápasů sezóny, který trval pět a půl hodiny (!!!) a tak jsme nesledovali devět směn, ale rovnou patnáct. Tedy, všech patnáct sledoval jenom Jirka, protože má baseball opravdu hodně moc rád a tohle vyžadovalo skutečně velké srdce. My jsme utekli někde okolo třinácté směny, protože nás vyhnala ukrutná zima, ostatně stejně jako většinu diváků. Přeci jenom, bylo již hodně po půlnoci. Při čekání v autě jsem přemýšlel, jak daleko by to mohlo zajít, protože s každou další směnou bylo vidět, že nadhazovačům vadnou ruce, pálkaři už na to moc neviděli a chlapům v poli se už nechtělo moc běhat. Šance, že se někdo nakonec trefí do odpalu a oběhne všechny mety, byla s každou další směnou menší a menší. Nakonec se přeji jenom domácí dočkali, posledních pár diváků je odměnilo potleskem, velký zvon před stadionem se rozezněl (taky má prasklinu) a my mohli konečně domů, do ghetta. Ale abych nebyl negativní, musím říct, že ten zážitek opravdu stál... no nevím, jestli za dva a půl tisíce, ale rozhodně stál za to! I přesto, že jsme domů dorazili všichni pořádně utahaní, těšíme se už na zítřek, protože zítra nás konečně čeká New York!