Výlet do USA (8) Kitty Hawk, Norfolk a příjezd do Washingtonu

Dnes se vykoupeme v moři. Vysvětlíme uklízečce, kde je Evropa. Vyrazíme z Kitty Hawk, přes Norfolk, do Washingtonu DC. Budeme obdivovat bitevní a letadlové lodě. A večer si objednáme jídlo s donáškou až na hotel.

Dnes ráno se stal zázrak. Kvalita snídaní se významně zlepšila. Tak především, bylo si kam sednout a nabídka byla docela široká. Tedy, abychom to uvedli v nějakých souvislostech, je potřeba říct, že je to pořád umakartový Tricatel, ale v nabídce byla navíc vajíčka, slanina, a byly dokonce i palačinky, a k tomu náš oblíbený mazací sýr. No prostě paráda. My už tedy stejně snídáme jenom opečené tousty se sýrem, ale na výběr jsme měli.

Američané jsou neuvěřitelně obézní. Vím, že jsem to zmiňoval už v prvním dílu, ale čím déle tu jsme, tím víc to vnímáme. Také nejsem zrovna vyžle, ale tady si opravdu připadám skoro jako průměr. Nepíšu to proto, že bych se tomuhle problému chtěl nějak vysmívat, ale proto, že to tady je nepochybně vážný celospolečenský problém. Považovali jsme obezitu Američanů za klišé, ale realita nás dost šokovala. Příčinou jsou evidentně především průmyslově produkované potraviny s obrovským obsahem cukru, tuku a dalších problematických látek, které tu navíc konzumují v obrovském množství. 

Dnes jsme u snídaně viděli pána, který si nejprve naložil plný talíř vajec se slaninou, k tomu si opekl čtyři tousty, které namazal máslem. Následně si šel udělat další čtvery velké vafle, které si namazal máslem, posypal vydatně cukrem a zalil javorovým sirupem. Ty do sebe vzápětí doslova nacpal rukama. Když to člověk nevidí na vlastní oči, těžko se tomu věří. Přitom ten člověk nebyl ani zdaleka z nejobéznějších v místnosti.

Zajímavé je, že i ty morbidně obézní zde běžně potkáte v zaměstnáních, kde jim jejich obezita působí poměrně značná omezení. Policisté, pošťáci, prodavačky nebo hlídači jsou zde běžně k vidění ve velikosti 6XL.  Neumím si ale představit, jak by byl například obézní policista schopen za někým běžet. Dnes ráno jsme potkali na chodbě uklízečku, která měla dobrých 150 kilo a když se potřebovala ohnout pro něco do spodní části vozíku, měl jsem seriózně strach o její zdraví. Jinak byla moc fajn, usměvavá a dokonce se nás se zájmem ptala, odkud jsme. Po naší odpovědi opět následovala šedivá mlha přes oči a nepřítomný pohled, který nám tady už v tolika podobných situacích naznačil, že tazatel absolutně netuší, kde ta Česká republika leží. Ok, s tím už jsme se nějak smířili, ostatně jsme malá země, ale tentokrát nepomohla ani nápověda, že je to v Evropě. Pro ní zkrátka končil svět na hranicích USA. Vzdělávací systém tu evidentně dosahuje  neuvěřitelných výsledků.

Už v minulých dílech jsem se zmiňoval, že jsme náš výlet uskutečnili v době, těsně po řádění hurikánu Dorian. I přesto, že v oblasti Kitty Hawk už neměl plnou sílu, dostal náš hotel evidentně dost zabrat. Teprve tady jsme si naplno uvědomili, jak obrovskou sílu ta tropická cyklóna měla. Hotel vypadal dost pomačkaně, stejně tak okolí a na recepci nás upozornili,že pokud bychom zaznamenali v pokojích nějaké závady, že  nás mohou přestěhovat. Údajně jim proteklo hotelem skrze střechu hodně vody. Náš hotel byl pochopitelně postaven z masivního materiálu, ale v okolí bylo několik klasických "papírových" domů, které vypadaly, že by je bylo lepší strhnout a postavit znovu. Nepochybuji ale, že si majitelé opět postaví naprosto stejné papíráky a celá historie se bude za pár let opakovat.

Hlavním lákadlem a atrakcí v Kitty Hawk je naprosto jednoznačně oceán a nádherná písečná pláž, která se táhne od obzoru k obzoru. Domča má pořád rýmičku a je ráda, že se může po ránu ještě chvilku kurýrovat v pelechu, ale my s Jirkou jsme vyrazili neohroženě na pláž. Písek super, zářijové slunce super, vlny super, ale voda v oceánu naprostý hnus. Nevím, zda to byly ještě následky hurikánu, ale voda byla opravdu kalná, šedivá a dost podstatně smrděla. A tak, i přes naši maximální chuť a odhodlání se ještě jednou pořádně vykoupat, jsme se nechali jen párkrát srazit příbojem, jako, že jsme chlapáci, a pak jsme to zabalili. Protože opravdu nechceš celý den smrdět rybinou a naftou.

Oblast Kitty Hawk je významná ještě jednou historickou událostí a to sice legendárním prvním skokem letounu Flyer bratří Wrightů, který se v roce 1903 uskutečnil jenom kousek odsud, v Kill Devil Hills. Je to zvláštní, protože jsem si celý život myslel, že se ten první skok uskutečnil někde v Texasu. Kill Devil Hills si vybrali pravděpodobně proto, že zde po většinu roku fouká vcelku pravidelně stabilní vítr, který byl k tomu jejich poskoku opravdu dost zapotřebí.

Dnes nás čeká konečně přesun do hlavního města, čímž bude začínat naše druhá, řekli bychom městská, část našeho road tripu po USA. Na cestě máme jednu zajímavou zastávku a tou je město Norfolk, jeden z největších přístavů na východním pobřeží USA, kde má zároveň největší vojenskou základnu americké námořnictvo. Už příjezdu do města je na první pohled vidět, že tohle je město lodí. Než se dostaneme do centra, přejíždíme prakticky neustále jenom přes nějaké mosty a všude okolo je voda. 

Domče pořád není dobře a jak jsme si v Orlandu říkali, že z těch mrazivých klimatizací a přechodů ze zimy do tepla někdo určitě nastydne, schytala to bohužel ona a to docela naplno. Teď tam vzadu sedí, chrchlá, smrká a je zádumčivá. Proto se snažíme omezit dnešní výletování na takový ten auto styl ve formě, přijet, vyfotit, udělat "jéeeee" a zase pokračovat dál. První zastávka je ale opravdu bomba, v podobě vyřazené bitevní lodi USS Wisconsin, která je v Norfolku zakotvená uprostřed města jako plovoucí muzeum.

Tato, jedna z posledních postavených amerických bitevních lodí třídy Iowa, byla postavena již v roce 1944 a má za sebou opravdu dlouhou službu. Nejenom, že stihla zasáhnout ještě do bojů druhé světové války v Pacifiku, ale po několika renovacích sloužila dokonce až do první války v Zálivu v roce 1991. Loď má 270 metrů na délku a když stojíte vedle ní a vidíte ty obrovské dělové věže, je to docela impozantní pohled. Je to stejný typ lodi, který si zahrál v hollywoodském akčním filmu Přepadení v Pacifiku.. Tam ovšem hrála konkrétně USS Missouri.

Kousek od bitevní lodi Wisconsin zastavujeme ještě u průplavu a pozorujeme na druhé straně obrovské plovoucí doky firmy General Dynamics. Momentálně tu probíhá stavba nové víceúčelové lodi třídy San Antonio. Ve vedlejším plovoucím doku probíhá rekonstrukce křižníku USS Mason a celé to vypadá jako velké Ocelové město.

Ještě, než definitivně opustíme oblast Norfolku, musíme přejet řeku James (tady už spíš část mořské zátoky Chesapeake), která je z části přemostěná a z části podtunelovaná. To v praxi znamená, že nejdřív jedete do poloviny asi dvoukilometrové vodní plochy po mostě, abyste někde uprostřed té vody najednou vjeli do tunelu. Ty dopravní stavby nás tu opravdu fascinují a v duchu si říkám, kolik by takový tunel pod mořským dnem stál u nás a jak dlouho by se to stavělo. Možná tak dvě generace. Ještě, než vjedeme do tunelu, vidíme po levé straně dvě letadlové lodi třídy Nimitz, které jsou zde v přístavu na pravidelné revizi mezi misemi a několik dalších lehkých letadlových lodí. Je to docela zážitek, protože americkou letadlovou loď jsem ještě na vlastní oči neviděl. Škoda jenom, že se k nim nedostaneme blíž.

Pokračujeme po dálnici, směrem na hlavní město... a pak nás trefil kámen. Dostal jsem ho přímo mezi oči v rychlosti asi 130 km/h. Sklo vydrželo, ale udělala se na něm docela prohlubeň a okolo se rozjely asi 5 cm pavouci na všechny strany. Docela nás to vyděsilo. Kámen evidentně odletěl od auta, co jede před námi, takže řešíme, co budeme vlastně dělat. Jet se s tím pochopitelně v pohodě dá, ale nevíme, jak se na to bude tvářit půjčovna a jestli nám rozbité sklo pokryje naše pojistka. Máme to někde nahlásit? Máme zajet na policejní stanici a nechat si vystavit protokol? Nebo se na to máme vykašlat a spolehnout se, že to nějak dopadne? Asi nás čeká perný večer plný hledání a psaní na všechny možné strany. No, už dlouho to šlo moc hladce, takže se dalo čekat, že se něco podělá. 

Posledních asi 100 km před Washingtonem se z dálnice stalo něco, co jsem si nedovedl představit ani v nejdivočejších snech. Jedeme po dálnici, která má celkem 12 pruhů, 4 v každém směru a uprostřed další 4 expresní, na jejich využití potřebujete v autě speciální elektronickou krabičku, a jejich směr se v průběhu dne mění, podle hustoty provozu. Po dalších pár kilometrech přibyl na každé straně ještě pruh, takže teď je to 5-4-5 a v jednu chvíli to bylo dokonce 6-4-6. Všechny pruhy jsou prakticky plné a po dálnici se v obou směrech line nekonečný had vozidel. V každém autě pochopitelně sedí většinou jenom jeden člověk, protože se jedná zpravidla o lidi, kteří prostě jedou z práce nebo do práce. Teprve tady jsme si naplno uvědomili tu obrovskou míru konzumu, který pohání tuhle společnost. Už jsem docela pochopil, proč jsou USA největším celkovým producentem znečištění na světě. Pozoruji kamion, který jede kousek  před námi a pokaždé, když se v zácpě znovu rozjíždí, létá mu z jeho dvou masivních komínů "maggi" v kostkách. A to není výjimka, ale pravidlo. Takhle kouří naprosto všechny. Když by to viděl nějaký představitel strany Zelených v Evropě, tak mu naprosto určitě rupne cévla. Dieselgate? Nenechte se vysmát.

Konečně jsme dorazili do našeho dnešního ubytování, ve kterém budeme tentokrát tři noci. Na hlavní město jsme si totiž vyhradili trochu víc času, protože si to jednoznačně zaslouží. Náš hotel Comfort Inn & Suites je umístěn v trojúhelníku mezi dvěma dálnicemi a ani silná dvojitá okna nejsou schopna zcela odfiltrovat hluk dopravy, ale snad si zvykneme. Hlukový smog si vynahrazujeme tím, že jsme dostali to největší dvoupokojové apartmá se dvěma koupelnami. Prostě ubytování, co rozhodně chceš.  Dnešní cesta nás dost utahala, ale máme hlad, takže řešíme, kde sehnat nějakou potravu. Jednoznačně jsme se shodli na tom, že fast food, kterým se na cestách živíme už několik posledních dní, nepřipadá v úvahu. Volba padla na čínskou restauraci, ale vzápětí zjišťujeme, že jsme opravdu už moc utahaní, abychom vstali a vyrazili znovu ven. Šlo by si objednat donášku do hotelu? Jak složité by to tak asi mohlo být? A protože máme přístup trochu jako Top Gear, musíme to prostě zkusit.

Internetové stránky místních čínských restaurací nejsou sice zrovna výkřik moderního webdesignu, ale e-shop tak nějak funguje. Po chvilce dohadování naklikáme objednávku, po další, trochu delší chvilce lítého boje se nám podaří zadat i adresu hotelu. Klikáme na tlačítko "Confirm request" a pak už jenom čekáme. Za pět minut mi volá nějaké americké číslo a paní se silným čínským přízvukem mi s mnohými omluvami sděluje, že je jí to moc líto, ale náš hotel je už moc daleko a oni nám jídlo dovézt nemohou. Dobře, tak ještě jednou a lépe. Vybíráme jinou restauraci, která je výrazně blíž, absolvujeme znovu celé martyrium s výběrem a zadáváním adresy a znovu čekáme. Za pět minut další telefon a prakticky stejný hlas se stejným přízvukem, se mě tentokrát ptá, jestli já jsem ten Mikhail Ruska a jestli chci opravdu objednávku doručit. Tak ne asi, hlady už skoro nevidíme. Ozvalo se "Ok" a to bylo všechno. Uplynulo asi 40 minut a nemožné se stalo skutkem. Někdo klepe na dveře. Za dveřmi Hispánec a v ruce drží obrovskou tašku s naší večeří. Mise splněna, objednali jsme si v USA donášku na hotel. Platíme hotově asi 60 dolarů včetně spropitného (protože platba kartou na e-shopu restaurace tu zjevně nefunguje) a vrháme se na jídlo. Teprve teď nám došlo, že ještě stále nejsme adaptovaní na americké poměry. Jídla jsou tak obrovské porce, že by se z toho najedlo minimálně šest lidí a my nemáme ani vzdáleně šanci to všechno sníst. Čína je upravená trochu na americký způsob, když například ke knedlíčkům dostaneme burákové máslo, ale jinak je to docela dobré. Ale hlavně, není to fast food! S plnými žaludky konečně upadáme do kómatu. Zítra už se konečně vrhneme do víru velkoměsta.