Výlet do USA (7) Za původními obyvateli z kmene Cherokee

Dnes uvidíme pravé Indiány. Navštívíme muzeum původních obyvatel z kmene Cherokee. Pokusíme si koupit suvenýry. Vyjedeme na nejvyšší horu národního parku Great Smoky Mountains. A večer si dáme v Kitty Hawk něco ve fast foodu.

Ráno jsme se probudili do úžasné mlhy, ve které nebylo vidět pomalu ani na krok. Tak nakonec, jsme na horách, takže se není čemu divit. Byla taková mlha, že američtí řidiči, kteří už tak jezdí dost opatrně, jezdili doslova krokem. Úplně jsem si představil ty střelce u nás, kteří by to dál kalili hlava nehlava a navíc bez mlhovek.

Snídaně dnes dosáhla dalšího dna a nám nezbývá než doufat, že horší už to být nemůže. Složením byla zcela identická, jako v předchozím hotelu, tedy naprostý umakartový Tricatel (viz film Křidýlko nebo stehýnko), jediná změna byla v tom, že si snídani nebylo kde sníst. Snídani bylo možné připravit si vlastními silami v menší místnosti vedle recepce, ale sníst jste si jí museli buď u dvou malých stolků, které ovšem na celou věčnost zabraly dvě americké rodinky nebo na stojáka u poličky na stěně.

Někteří lidé mi vyčítají, jak píšu negativně o údajné pohostinnosti zdejších lidí. No, upřímně, já bych psal rád o tom, jak jsou pohostinní, vstřícní a upřímní... ale nebyla by to prostě pravda. V létě jsme byli například na Maltě a když jsme odjížděli, tamější italský personál hotelu se velmi upřímně zajímal o to, zda se nám u nich líbilo, přál nám šťastnou cestu a vyjádřil přání, že se k nim snad příště zase vrátíme. Nic hraného, nic naučeného, prostě čistá přirozenost a radost, že díky nám mají práci. Proti tomu, jako příklad, paní na recepci našeho hotelu v městečku Franklin byla otrávená, komisní a poté, co nám s naučenou frází a poděkováním na půl úst podala účet, přestali jsme pro ní existovat. Když jsme o chvilku později odcházeli a slušně pozdravili, ani nám neodpověděla. Tolik pro srovnání. A není to výjimka, ale zatím bohužel spíš pravidlo. Ano, je možné, že máme prostě jenom strašnou smůlu na lidi. Tak třeba se to v příštích dnech změní a já budu moci psát i o bílých Američanech, co nejsou sebestřední, vypočítaví egoisté. Asi bych měl vysvětlit proč o bílých Američanech. Přistěhovalci, se kterými jsme se dosud setkali, byli totiž všichni naprosto v pohodě, Číňany počínaje a Brazilci konče.

Náš první cíl pro dnešní den je asi 20 kilometrů vzdálené město Cherokee a tamější muzeum domorodých obyvatel ze stejnojmenného kmene, kterému v češtině říkáme také Čerokézové, případně jako Čerokíjové. Na základě romantických představ, které jsme jako děti nasbírali při čtení knížek Karla Maye, jsme si všichni v duchu tak trošku malovali indiánskou vesnici a domorodé obyvatele, žijící v maximální míře podle tradic předků. Prostě týpí, indiánská dýmka míru, tomahavky, mučednické kůly a indiáni, kteří vypadají jako Gojko Mitič. Ale tak nějak jsme všichni chápali, že realita bude zcela jiná. Už jenom proto, že Čerokíjové většinou nebydleli v týpí, ale měli chatrče nebo později malé domky.

Město Cherokee je překvapivě malé. V některých ohledech opravdu tak trochu připomíná nějaké horské středisko v Čechách, ale bez lanovek a sjezdovek (ačkoliv kousek odsud je jedno menší lyžařské středisko Cataloochee). Okolní příroda je prostě překrásná a řeka Oconaluftee, které skrz Cherokee protéká, je nádherně čistá a strašně mi připomínala Labe u Dívčích lávek. Jinak ale Cherokee vypadá jako dost klasické americké město, akorát, že okolo hlavní silnice je řada obchůdků se suvenýry, která zase vypadají tak trochu, jako obdobné obchody na česko-německé hranici.

Parkujeme vedle Cherokee Fair Ground, kde se konají indiánské slavnosti. Dnes je tu bohužel prázdno, a tak vyrážíme do muzea. Kousek od vchodu sedí domorodá indiánská žena a plete z proutí boty a košíky. Expozice je opravdu zajímavá, doplněná o interaktivní dioramata a můžete shlédnout i film, který vás poučí o historii kmene Cherokee, o jejich mýtech a kultuře. V muzeu na nás ale padla docela deprese. Lid kmene Čerokijů má za sebou historii skoro 3500 let dlouhou a v době vrcholného rozvoje byla jejich společnost na takové úrovni, že jej vyspělostí předčili pouze kmeny Aztéků a Mayů.

Čerokijové měli dokonce své vlastní písmo, jehož ukázku můžete vidět níže a jim také například vděčíme za dnešní, vyšlechtěnou podobu kukuřice. Indiánská kultura vzkvétala a Čerokíjové žili ve Velkých kouřových horách spokojeným životem v rozvinuté společnosti. A pak přišel bílý muž. Zdecimoval indiánskou populaci, zabral jejich půdu a loviště a zbytek indiánské populace vyhnal do rezervací, daleko na západě. Prostě nic na co by mohli být dnešní bílí obyvatelé USA hrdí.

V okolí města Cherokee dnes žijí Čerokíjové v indiánské rezervaci s názvem  Qualla Boundary, která má rozlohu asi 220 km2 a to pouze díky Villiamu Hollandu Thomasovi (1805-1893). Tento neuvěřitelný bílý muž vykupoval původní indiánská území a navracel ho k užívání původním obyvatelům. Je to také jediný bílý muž, který se stal hlavním náčelníkem kmene Čerokíjů a indiáni ho dodnes chovají v obrovské úctě. Počty původních obyvatel tohoto "východního kmene"  (existuje ještě jedna skupina tzv. západních kmenů) se dnes odhadují na 13 tisíc, přitom v samotné rezervaci žije asi 5000 lidí a 700 z nich je možné označit za zcela čistokrevné Čerokíje. V rezervaci funguje částečně nezávislá samospráva, včetně bezpečnostních složek nebo základních a střední školy a pochopitelně tradiční obří kasíno, které dnes tvoří převážnou většinu příjmů indiánské komunity.

Setkání s indiány na mě osobně udělalo obrovský dojem. Ještě nikdy jsem skutečného severoamerického indiána nepotkal a musím říct, že v těch lidech je nějaká zvláštní vnitřní moudrost a vyrovnanost, která na mě velmi kladně zapůsobila. Snad je to tím, že utrpení formuje charakter populace. Prodavačky v muzejním obchodě byly moc příjemné, usměvavé a přirozeně pozitivní, takže jsem si prostě musel koupit flusačku a nějaké další krásné lapače prachu, které jsme prostě nutně potřebovali. 

Zcela speciálně mě zaujala originální indiánská abeceda a tak si dovolím vám sem vložit ukázku čerokíjského písma, ve kterém byly dokonce tištěny i knihy a kterým je zde napsána první věta ze všeobecné deklarace lidských práv. Foneticky zní tato věta takto: "Nigada aniyvwi nigeguda'lvna ale unihloyi unadehna duyukdv gesv'i. Gejinela unadanvtehdi ale unohlisdi ale sagwu gesv junilvwisdanedi anahldinvdlv adanvdo gvhdi", což přeloženo znamená "Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou obdařeni rozumem a svědomím a měli by k sobě jednat v duchu bratrství."

Obchody okolo hlavní třídy, která se táhne hned okolo muzea, doporučuji každému, kdo má rád western, country a podobný bizár. Klobouky, lasa, kožené oblečení, indiánské mokasíny, tomahavky, luky, pouzdra na zbraně, zuby z medvěda a možná i originální indiánská kanoe, prostě cokoliv, na co si vzpomenete v kvalitě od plastových napodobenin, až po kvalitní originály. Prodavači, vesměs indiáni nebo míšenci, velmi milí, hovorní a ani jim nevadilo, že si nechceme koupit zaručeně pravý lapač snů, protože už doma tři máme. I oni se ptali, odkud, že to vlastně jsme a překvapivě byli většinou schopni trefit alespoň to, že je Česká republika někde v Evropě.

Uprostřed nákupní třídy tři indiáni předváděli něco jako původní tance pro přivolání deště a zahnání zlých duchů a to všechno v původních oblecích s mohutnými čelenkami z peří na hlavách. Viděli jsme fotky z velkých akcí na místním Fair Ground (něco mezi tržnicí a spartakiádním stadionem, kdy to musí být super, ale vzhledem k tomu, že jsme tu byli na ulici prakticky jenom my, působilo jejich snažení poněkud smutně a nakonec nám přišlo i hloupé a neuctivé se s nimi fotit.

Plni dojmů ze setkání s původní indiánskou kulturou jsme se rozhodli, že si vyjedeme na nejvyšší horu Velkých kouřových hor Clingmans Dome, která měří 2025 m. a jejíž vrchol se nachází přímo nad městem Cherokee. Je pozoruhodné, že přes poměrně vysokou nadmořskou výšku, je většina vrcholů překvapivě ještě porostlá lesem. Silnice vede nejprve do sedla na hranice s Tennessee (mimochodem i název tohoto státu pochází původně z čerokézštiny), a teprve v sedle se odděluje menší silnička, která vede až na parkoviště pod vrcholem (ale i tak je to asi jako by u nás vedla volně přístupná silnice na Sněžku). Naše obavy, že i nahoru do sedla povede dálnice, se naštěstí ukázaly jako liché, protože to už by bylo asi opravdu trochu moc, a tak jsme vyrazili pouze po klikaté silnici, kterou bych přirovnal asi k cestě ze Špindlu na Špindlerovku. Už jsem to zmiňoval v předchozích dílech, ale musím to zdůraznit znovu, silnice jsou tady opravdu super a kvalitou bych je zařadil asi někde mezi Švýcarsko a Itálii. Je neděle a nám teprve po cestě došlo, že stejný nápad jako my, měla asi i minimálně polovina Severní Karolíny a třetina Tennessee. Tím chci říct, že čím více jsme se blížili do sedla, tím více provoz houstl. Množství obytných karavanů, přívěsů a opatrných řidičů, udělá s plynulostí provozů své a tak nám těch asi 20 kilometrů trvalo skoro 45 minut. 

Další vtipnou okolností bylo, že parkoviště, na které jsme v sedle dorazili, mělo kapacitu tak 50 aut, kdežto poptávka byla minimálně dvojnásobná. Inu, neděle je dnem na výlety. Je zajímavé, že ani jeden Američan, v této bezvýchodné situaci, nebyl ochoten zaparkovat mimo vyznačené parkovací pruhy a to navzdory tomu, že faktického míst na parkování zde bylo opravdu hodně (vzpomněl jsem si, jak by to vyřešili třeba Italové). Vysadil jsem Jirku s Domčou a jal se objíždět kolečka okolo parkoviště s nadějí, že snad někdo odjede a já se někam nacpu.

Po několika okruzích, mě to přestalo bavit, přepnul jsem na mód "pražský řidič" a zaparkoval na neoznačené volné místo vedle velkého obytného karavanu, který stál také mimo značení. Nejprve jsem si to pro sebe ospravedlnil tím, že když tam parkuje, podle poznávací značky Američan z New Yorku, bude to určitě naprosto v pohodě. Tohle přesvědčení mi ale vydrželo pouze do chvíle, než z karavanu vylezlo jeho osazenstvo a promluvilo spolu zvučnou němčinou s nezaměnitelným bavorským přízvukem. Němci, kteří jedou road trip jako my, ale opačným směrem! Tím se leccos vysvětluje. Kolega za volantem německé výpravy prostě přepnul na mód "mnichovský řidič". Pozdravili jsme se "Grüß Gott", s úsměvem se ujistili, že tam, co parkujeme, je to "Kein Problem", zjistili jsme, že jsme opravdu z Mnichova a z Prahy, přičemž obě strany přesně věděly, kde se ta místa nachází a svět byl najednou zase v  pořádku. 

Velké kouřové hory jsou nádherné. Tak trochu Beskydy, jenom trochu vyšší a rozlehlejší. Okolo parkoviště je naštěstí dost vyhlídek, odkud se dá dobře fotit a tak cvakáme na všechny přístroje, co máme u sebe. Myslím, že popisovat tu krásu přírody nemá moc smysl, můžete si to prohlédnout na fotkách. Když jsme nacvakali dost snímků, docela nás vyděsil pohled na hodinky. Ještě máme před sebou cestu až do Kitty Hawk, což je nějakých 800 km. Takže vzhůru na cestu.

Vím, že na závěr každého dílu dávám nějaký komentář jídla, ale dnes jsme se stravovali výhradně ve fast foodech, takže bych si dovolil malý přehled tohoto typu jídla. Zatím jsme vyzkoušeli McDonald's, Burger King a Wendy's, přičemž pořadí podle kvality, alespoň podle nás, je přesně opačné, než jsou vyjmenované. U McDonald's strašně záleží, zda narazíte na novou nebo starou restauraci. Ty staré, postavené koncem 80. let, jsou opravdu příšerné. Ty nové, které známe i od nás a kde si objednáváte pomocí dotykových panelů, jsou přece jenom lepší, ale pořád je to v USA ten největší low end. Možná trochu paradoxně jsou McDonald's v USA výrazně horší, než McDonald's u nás v Čechách. Burger Kingy jsou o něco lepší a řekl bych, že jsou tak stejné, jako ty u nás. Wendy's jsou, alespoň z těch, co jsme navštívili, asi nejlepší. Kvalita burgerů je opravdu skvělá a přirovnal bych to možná k Five Guys, které jsme ovšem vyzkoušeli v Londýně. Tři výše vyjmenované fast foody jsou také asi nejčastěji zastoupeny podél cest, ještě spolu s KFC, které jsme ale nevyzkoušeli, protože nám smažené jídlo lezlo i ušima. Pokud ale máte možnost výběru, jednoznačně doporučujeme Wendy's. Je to sice prasečina a fast food, ale najíte se tu docela dobře.

Do Kitty Hawk jsme dorazili dost pozdě a za tmy. Apartmány jsou sice dost omšelé, ale postele jsou pohodlné a nás zítra čeká cesta až do Washingtonu D.C., takže musíme nabrat síly. Hlavní město čeká!