Výlet do USA (1) Vyrážíme na Floridu

Rádi cestujeme a každý rok vyrážíme na jednu delší cestu do dalekých krajin. Letos padla konečně volba na USA a tak jsme ve třech projeli skoro celé východní pobřeží z Orlanda až do New Yorku. Snad vás tedy moje zápisky pobaví. 

Také letos, stejně jako každé jaro, jsme začali plánovat takzvanou velkou dovolenou, aniž bychom přesně věděli, kam se nakonec vypravíme. Většinou náš první, ani druhý (a někdy ani pátý) navržený cíl, není ten konečný, a tak, když se na seznamu opět objevily USA, jako jedna z alternativ, nepřikládal jsem tomu velký význam. Domča ale už dlouhou dobu básnila o Floridě, o zábavních parcích, o velkých nákupních centrech a o New Yorku, a mě tak bylo postupně stále více jasné, že letos se asi z výletu do USA už nevykecám. Ne, že by se mi tam vyloženě nechtělo, ale zkrátka jsem si říkal, že mám na seznamu míst, která chci navštívit, spoustu položek, které stojí výrazně výš, než právě Spojené státy americké. Letos, ale nastal čas překročit Rubikon a vydat se do země neomezených možností.

Hned zkraje bylo víceméně jasné, že půjde o klasický road trip a že cílem bude východní pobřeží USA se začátkem někde na Floridě a s cílem v New Yorku. Jenom ve dvou se nám nechtělo, a tak jsme začali shánět někoho, kdo by jel s námi. To se ukázalo jako skoro ten největší problém, protože každý by sice strašně chtěl, ale skoro nikdo nakonec nemohl. Jako jediný statečný zbyl nakonec náš kamarád Jirka, který se ničeho nezalekl a s vidinou toho, že ve Filadelfii konečně uvidí svůj milovaný baseballový tým, do toho s námi šel.

Během hledání nejlevnějších letenek a různých možných kombinací letů (používáme nejčastěji Skyscanner), jsme dospěli k závěru, že původně plánovaný start v Miami, není zrovna nejsnadněji dosažitelný, protože letenky byly buď strašně drahé nebo neseděly termíny. Startovním městem se tak nakonec stalo Orlando. Letenky jsme nakoupili u Norwegian a začali jsme si vyřizovat víza. Tedy, oni to oficiálně víza nejsou, správně se to jmenuje Elektronický systém cestovní registrace, ale prakticky to prostě víza jsou, protože pokud nemáte žádost ESTA schválenou, nepustí vás ani do letadla. My jsme kupodivu prošli schvalovacím procesem bez problémů, což mě, při mých veřejných vyjádřeních na adresu USA, docela překvapilo. Tím spíš, že dnes už údajně prověřují i vaše aktivity na sociálních sítích. Inu, jedeme do nejsvobodnější země na světě, tak chápu, že si tam nechtějí pustit nějaké škarohlídy nebo morouse.

Rozpis cesty jsme měli určený pouze zhruba a věděli pouze to, že 4 noci zůstaneme v Orlandu a 28. září musíme být ve Filadelfii, protože máme lístky na baseball. Všechno ostatní jsme nechali náhodě a momentálním nápadům. Přes internet jsme si tedy zamluvili auto (rentalcars.com) a objednali hotel v Orlandu (booking.com) a začali pomalu vyhlížet 16 září. Cesta do USA, která vedla přes Kodaň a měla trvat celkem asi 18 hodin vyžadovala pořádnou přípravu a my jsme tak hned na Ruzyni zašli do VIP salónku, abychom se nasnídali a nabrali síly. Využili jsme tak i soukromé bezpečnostní kontroly. která byla, nutno přiznat, pouze velmi zběžná a až do Orlanda už jsme žádnou další bezpečnostní kontrolu neprošli. To zmiňuji proto, že tyhle bezpečnostní kontroly u VIP salónků jsou v ostrém kontrastu s tím davovým šílenstvím, kterému jsme byli vystavení na zpáteční cestě v New Yorku, kde je člověk jak dobytek na jatkách proháněn různými tunely a 3D scannery, aby nakonec naboso, s prázdnými kapsami a kalhotami bez pásku, na půl žerdi, musel vysvětlovat bezpečnostnímu "esesákovi", že v té lahvičce v batohu je sprej do nosu a že se tím opravdu letadlo vyhodit do vzduchu nedá. Takže lidi z VIP salónku bezpečnostní riziko nepředstavují? Nechápu...

Orlando

Let z Kodaně do Orlanda je fakt dlouhý. Je to zhruba 10 hodin a protože jsme si, z důvodu nízké ceny, vybrali Norwegian, moc pohodlné to tedy nebylo. Jde o to, že tato norská společnost je svým založením lowcost a tak si jednak za všechno musíte připlácet (například si nemusíte vůbec objednat jídlo), ale hlavně jsou tam rozměry a vzdálenosti sedaček, jako v kdejakém dobytčáku, který létá někde po Evropě. Samotný let v B787 Dreamliner by byl asi docela příjemný zážitek jenomže, zatímco běžné aerolinky mají v jedné řadě u tohoto letadla sedačky rozdělené 2-4-2 nebo dokonce 2-3-2, tak Norwegian to má 3-3-3. Pokud by tedy na těch třech sedadlech seděli vedle sebe tři průměrní Američané, bylo by to fyziologicky neproveditelné. Nakonec jsme ale cestu přežili a naše letadlo, po téměř deseti hodinách, dosedlo konečně na americkou půdu.

Jedna z věcí, která v nás před odletem budila trochu obavy, byl pohovor s imigračním úředníkem na letišti. Slyšeli jsme pochopitelně celou řadu barvitých zkazek, takže představivost a únava z dlouhého letu pak udělá své a našinec je nakonec řádně vystresován. Ten den šlo ale všechno nějak podezřele snadno a tak jsme "vyfasovali" postarší bělošku, která se nás pouze zeptala odkud jsme, kde budeme v Orlandu bydlet a kam potom pojedeme. Prostě totální pohoda. Dokonce jsme mohli k přepážce s Domčou oba, takže jsme to nemuseli říkat dvakrát. Tedy, upřímně, těšil jsem se na pořádný výslech a pak nás odbudou třemi otázkami? Kde to jako jsme? Jedinou nepříjemnou zkušeností tak bylo, že američtí úředníci naprosto bezostyšně upřednostnili nejdřív cestující s americkým pasem, zatímco nás ostatní nechali stát v dlouhé frontě. Teprve až byli všichni Američané obslouženi, přesunuli personál na naše přepážky.

Další věc, která nás před příletem trochu stresovala, bylo, že jsme neměli nikdo kreditní kartu, ale pouze karty debetní. V pokynech z autopůjčovny přitom výslovně stálo, že akceptují,  pro stržení depositu, pouze kreditku. Chlapík na přepážce společnosti Alamo, ale nehnul ani brvou, když jsem mu podal svojí VISA Infinite Debit, protáhl jí strojem, stáhl mi 520 USD a bylo vyřešeno. K tématu karet a totálnímu chaosu v systému přijímání a systému placení pomocí platebních karet se ještě několikrát vrátím, protože to je věc, která fakt v USA stojí za to.

Celkově je ale systém půjčování aut v USA neuvěřitelně pohodlný. Na přepážce podepíšete smlouvu, odmítnete drahé doplňkové připojištění (což se vám může ve finále docela nevyplatit) a pak už jste odesláni na parkoviště, kde si auto přeberete. Klasická situace, která potkala i nás je, že nemají to auto, které jste si objednali. Oni to tak dělají programově a prostě s tím počítají. Mám dokonce pocit, že přesto, že vám systém tvrdí, že si půjčujete právě tu poslední volnou Toyotu RA4 na ten konkrétní termín, tak všichni, včetně toho systému, prostě vědí, že zrovna ta vaše objednaná Toyota RAV4, tam zcela určitě nebude. V praxi se to řeší tak, že pohůnek u předávání vozidel vám ledabyle pokyne rukou k dlouhé řadě dalších SUV a prohlásí, ať si nějaké vyberete. Klíčky jsou uvnitř, stačí naložit kufry a odjet. Tedy, chtěl jsem Jeep Wrangler. Byl krásný, červený, nový a i když bych si o něj u nás neopřel ani kolo, tak v USA prostě chcete jezdit Jeepem, sakra! Nicméně... byl jsem přehlasován, že je to moc nápadné, moc velké, moc červené a já nevím, co ještě. A tak jsme si vzali vedle stojící KIA Sorento v barvě srnčí hnědi, což jsem bral jako zásadní křivdu a zbytek posádky to měl pravidelně na talíři. Tady je potřeba upozornit na jednu věc, kterou jsme pochopili poměrně záhy. V USA se vás bude snažit každý a na každém kroku snažit natáhnout. Proto, jakmile si vezmete libovolné jiné auto, byť by bylo ve stejné třídě, tak oni vám to naúčtují, jako změnu vozu na vyšší třídu. A je jedno, že je to absurdní, protože to není váš problém, že nemají auto, které jste si objednali a je jedno, že vás na to nikdo neupozornil. Prostě vám to strhnou z toho depozitu. U nás to například dělalo skoro 6 tisíc korun. Jediná obrana je, že se s  nimi budete hádat, což, alespoň v našem případě, pomohlo.

No a tak jsme naložili kufry, u obézní černošky na výjezdu z parkoviště nám bylo naskenováno naše auto abychom byli v systému, a pak už jsme vyrazili vstříc nástrahám nočního Orlanda. Vtipné bylo, když na mě po několika kilometrech jedno auto nenápadně bliklo a já jsem si uvědomil, že naše KIA nemá automatické rozsvěcování světel. Na osvětlené dálnici a pod vlivem kómatu z desetihodinového letu, člověk prostě leccos přehlédne. Po překvapivě bezproblémovém ubytování v hotelu jsme to rovnou zalomili do postele, protože další den nás už čekal výlet do NASA, o kterém budu psát v dalším díle.