Albánská cesta (4) Z Budvy do Ulcinju přes Skadarské jezero

Úplně jsem včera zapomněl zhodnotit snídani. Nebyla sice jako v Budapešti, ale pořád byla moc dobrá.

Zajímavé bylo, že i ráno jsme potkali na pultu ty slané koblížky se sýrem, asi to byla nějaká sarajevská místní oblíbená specialita, která se jí v jakoukoliv denní dobu. Dnešní snídaně taky není špatná, ale začínáme pozorovat takový zajímavý trend, že čím víc se posouváme na jih, tím jsou snídaně horší a horší. Snad nebude pokračovat tento sestup dál, protože to bychom mohli být někdy za tři dny taky zcela bez snídaně. Možná, že jsem se v rámci textu zmínil, že jsme kočičí lidé. Doma máme dva kocoury a tak se na nás i po cestě lepí místní kočky a snaží se s námi kamarádit. Asi na nás poznají, že pro ně budeme mít slabost. Bobí dnes u snídaně nakrmila místního kocoura šunkou od snídaně tak, že poslední kolečko sežral vyloženě jen aby neurazil.

Opouštíme Budvu a cestu do Ulcinju, což je bratru slabých 70 km, si dnes zpestříme přejezdem národního parku Skadarské jezero, což bude asi o 100 km víc. Za zmínku stojí hlavně nalezení odbočky na cestu kolem jezera. Navigace hovoří jasně, takže odbočíme z hlavní, přejedeme přes koleje a tam... je parkoviště. Naháněči, pomahači s parkováním, prodavači suvenýrů, zkrátka klasika. Nicméně, navigace mně vedla přímo sem. Nikde ani jediný ukazatel směru, ale místní naháněč už mně mezitím směruje na volné parkovací místo. "Nechci parkovat člověče", a snažím se mu ukazovat rukama, že chci jenom projet. Spouštím okno a ptám se na cíl naší cesty a i když vypadá dost překvapeně, ukazuje nám dost rozhodně za roh blízkého baráku, někam do dvora. Ještě jednou vyslovuji jméno oné vesničky, která je cílem naší cesty a on, snad aby nás ujistil, že se opravdu tudy dostaneme tam, kam chceme, se zběsile zubí a kývá hlavou. Možná nás to mělo varovat, ale faktem je, že po pár desítkách metrů se neochotně ze dvora vynořuje něco jako asfaltka, podle našich měřítek silnice tak minimálně šesté třídy.

Jestliže jsme cestu přes Durmitor označili za náročnou, tak cesta kolem jižní strany Skadarského jezera je dost drsná a místy dokonce dost o hubu. Je tam několik míst, kde, pokud proti vám vyletí někdo místní ze zatáčky, a jako, že oni jinak nejezdí, tak můžete skončit o 900 metrů níže na skále. No, chtěli jsme dobrodrůžo, tak ho máme. Cílem cesty je koupání v jezeře, což je úkol daleko náročnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Člověk si řekne: "Jezero! Tam přece musí být pláže dokola, hezky jedna vedle druhé a turistický ruch tu musí jet na plné koule". Houby, všude skály a strmé břehy. Po kratším hledání na netu, jsme našli jedinou pláž na naší cestě, která je, asi shodou okolností, označovaná i za tu nejlepší. Tak uvidíme.

Uprostřed cesty okolo jezera se spustíme dolů ke břehu, kde by měla být ta jediná, údajně pěkná pláž. Projíždíme vesnicí, kde si nás zvědavě prohlíží úplně každý, včetně domácích zvířat. Zase už si připadám trochu jako Emil Holub. Konečně dojedeme k vodě, kde nás vítá hrdá cedule s reklamou na turistický resort. Ten tu sice je, ale už hodně dlouho zeje prázdnotou. Pod stromy stojí pár aut s německými a holandskými značkami (tedy, abych byl přesný, přesně tři), pravděpodobně podobní šílenci, jako my, takže vystupujeme, bereme deku a chceme vyrazit na pláž. Do toho se objevuje stádečko oslíků, kteří si nás přišli prohlédnout. S sebou přinesli hejna much, ale hlavně se s námi přátelí víc, než by se nám líbilo. Bobí si jeden oblíbil natolik, že jí začal ducat čumákem do zad, podobně jako to dělá náš koček. Problém je v tom, že oslík ducá poněkud mocněji, ale nakonec jsme se s ním domluvili a on nás nechal jít konečně k vodě.

Skadarské jezero vypadá jako moře, ale má jednu zásadní výhodu – je sladkovodní. V průvodcích sice psali, že má voda okolo 20 stupňů, ale to bude mít tak možná v zimě, protože dnes neměla rozhodně méně, jak 30. Pokud je ale venku skoro 40, tak i takhle teplá voda skvěle osvěží. Obecně je koupání ve Skadarském jezeře docela fajn, ale je to takové hodně přírodní, rozumějte, vstup do vody je přes různé klacky a traviny a dno je chvilku písek a chvilku tak trochu bahno. Kromě toho se musíte o pláž podělit s místní zvěří, takže je docela dobré, hlídat si, kam šlapete.

Cesta dál pokračuje v neméně drsném stylu a vzhledem k převažující pouštní kamenité krajině a strašlivému vedru toho máme za chvilku docela plné zuby. Klimatizace sice jede naplno, ale slunce i tak vyhřívá interiér jako menší pojízdnou saunu. Sakra, vždyť to auto vyrobili v Miláně, tak by mělo takováhle vedra běžně zvládat, ne? Z ničeho nic se před námi, v naprosté pustině, objevuje obrovský chladící box s nápoji a mrazák se zmrzlinou. Jen tak si stojí u cesty a vypadá jak fata morgána. Připadá mi jako ona legendární pohovka na kriketovém hřišti ze Stopařova průvodce po galaxii. Prostě si tam hoví u silnice. Za takové situace se nedá nezastavit, takže vystupuji a hledám majitele toho zázraku, přičemž přemýšlím, kam mají ty dva žrouty elektřiny připojené. Mezitím se přišourá stará paní, vypadá, že je ochotná nám něco prodat, a tak se odhodlám chlaďák otevřít.

Chvilku si nechám chladit obličej, ale po chvilce si přijdu hloupě, a tak beru láhev Zero Coly (!!!), nějaké vody a ptám se paní, jestli můžu ochutnat jedno rajče, které tam také nabízí. Přikyvuje a za vody a kolu chce tři a půl euro. Přijde mi to tak absurdní, že ji chci nechat drobné na pětieurovku, ale paní mi naprosto striktně cpe do ruky alespoň eurovou minci, že prý v žádném případě. Tak si jí alespoň vyfotíme a paní mi mezitím cpe do ruky další rajčata, že prý za těch 50 centů. To prostě nepochopíš. Mimochodem taková rajčata u nás prostě neochutnáte. Mají v sobě takovou tu rajčatovitost, kterou rajčata u nás v obchodech už dávno ztratila.

Těsně před Albánií, v nejvyšším místě nad jezerem cesta uhýbá o 90 stupňů zpět do Černé hory a mimochodem z tohoto místa je naprosto nejlepší výhled na celé Skadarské jezero.

Cestou se zastavujeme na krátkou svačinu, protože jsme od rána nic nejedli. V místní pekárně, která se zde vždy jmenuje Pekara a dostanete tu kromě pečiva a chleba i čerstvou pizzu, si objednáváme dvě malé pizzy, přibíráme dvě studená pití a platíme 4 eura…not bad. Prodavačka i pekař se tváří tak, jak se tu tváří všichni. Pamatujete si, jak se v devadesátkách tvářili u nás prodavači, když jim do obchodu přišel nějaký cizinec? Nasraný a otrávený výraz v jednom, v zásobě tři anglická slova a následně úlevný výraz, když jsme konečně vypadli. Tak přesně tak je to tady.

Ulcinj je trochu menší, než Budva a taky je tu o trochu menší bordel. Navigace nás dovedla pod hradby starého města na parkoviště u moře a prohlásila, že náš cíl je 150 metrů na západ. My však s hrůzou zjišťujeme, že naše ubytování je sice od nás 150 metrů v horizontálním směru,  tedy někde kus od nás, což v tomto případě ale znamená hlavně o dost výš, než se momentálně nacházíme. Podstatně výš... tedy asi tak o 200 metrů. Zvažujeme možnosti a dohadujeme se, kdo z nás za to může a kdo takový nesmysl, ubytovat se v centru starého dalmátského města, odsouhlasil.  Poté, co se shodneme, že je to kolektivní vina, přistupujeme na variantu brod a zjišťujeme, že z našich kufrů vlastně nic moc nepotřebujeme. Redukujeme nutné věci do jednoho mini kufru a jedné tašky a jdeme se drápat po klouzavých kamenitých schodech do bývalé středověké námořní pevnosti. Mimoděk se mi vybavuje výstup od pláže v italské městě Tropea a přemítám, který výstup byl horší. Faktem je, že tady na nás praží slunce a na rozpáleném kameni je asi milion stupňů, což vede k tomu, že nahoře vypadáme, jako bychom měli každou chvilku zemřít nějakou strašlivou smrtí.

Když nás konečně odchytil jeden z místních naháněčů, nasměroval nás do restaurace, u které jsme právě kolabovali. Jedno přivítání od otce rodu, za chvilku další přivítání od hlavního bosse. Oni se tu sice snaží, ale tak nějak jim to nevěříte. Pořád za tím vidím, že se ty turisty snaží jenom co nejvíc natáhnout, vyždímat z nich maximum a odhodit. Jsou tam úsměvy, ale není to ani trochu upřímné. Když uvidí, že jde kolem skupina jiných turistů, ze které kouká další, nebo případně větší, kšeft, klidně se na vás v půlce věty vykašlou a běží je nahánět. Není asi překvapivé, když řeknu, že, snad s výjimkou Slovinců, nemám žádné pohrobky bývalé Jugoslávie rád. Klidně to řeknu otevřeně. Nechápu, jak může někdo dobrovolně jezdit každý rok do Chorvatska a nechat se Chorvaty obírat i přesto, že oni těmi turisty vlastně pohrdají. Černohorci jsou v tomhle ohledu asi o trochu lepší, ale opravdu jenom o trochu. Zajímavé jsou ty paradoxy. Suverénně nejvíc je v Černé hoře turistů ze Srbska, a to i přesto, že je Černohorci naprosto nepokrytě nenávidí (a já se jim vůbec nedivím), ale kšeft je kšeft a prachy nesmrdí.

Pravdou je, že restaurace, která patřila k našemu ubytování je na úchvatném místě a kolikrát se vám poštěstí večeřet s výhledem na noční přístav. Z městečka vyvolává meluzín, jak pravila Bobí, a je to skoro až romantika. Starý pán nám přivezl ukázat denní nabídku ryb a strojově drmolí naučené fráze v angličtině. Když mu vysvětlujeme, že si rybu nedáme, totálně mu rozhodíme koncept a asi se ho to dotkne i osobně, protože od té doby si připadáme trochu odstrčeně. Ražniči a Plejskavica ale byly super. Jenom, kdyby ke všemu necpali hranolky. Po večeři jsme si pochopitelně vzpomněli, co všechno jsme nechali v autě a bez čeho nemůžeme přežit noc, takže si dáváme rozpálený Everest ještě jednou a lépe.