Albánská cesta (3) Ze Sarajeva přes Mratinj Dam, Durmitor do Budvy

U snídaně potkáváme skoro samé Araby. Záměrně neříkám muslimy, protože i Bosňáci jsou muslimové, ale od těch u snídaně se tedy dost zásadně liší. 

Ostatně tohle, jak jsme se dozvěděli, byli turisté ze Sýrie a Íránu, ale proč jezdí na dovolenou zrovna do Sarajeva jsem moc nepobral. Zatímco ti u snídaně měli manželky oblečené v nikábech a na Bobí házeli pohledy ve stylu „ty děvko špinavá, jak si dovoluješ si tu chodit odhalená jenom v šatech“, tak ti místní islám moc neřeší. Obecně, lidé v Sarajevu život moc neřeší. Zřejmě je to pozůstatek války, ale bohužel se to projevuje na stavu celé bosenské společnosti. Je tu spousta nových moderních budov, ale centrum je zašlé a špinavé, na každém kroku člověk narazí na ruinu nebo proluku a obecně je tu dost bordel. Do toho tu jezdí tramvaje T3, které známe z Prahy, akorát jsou ve stavu, jako by si prošly několik válečných ofenziv. Což ostatně asi nebude daleko od pravdy, vzhledem k tomu, že mnohé z nich tu jezdily už před válkou. Lidé jsou takoví rezignovaní a na rozdíl třeba od Černohorců, jako by se ani nechtěli snažit posunout svoji zemi někam dál.

Jedna z mála pozitivních věcí v Bosně je cena pohonných hmot, Nafta, o pět korun levnější, než v ČR vyloženě potěší. Na druhou stranu benzínka, kde kromě benzínu a nafty nemají prakticky nic jiného a bába, která naftu tankuje se tváří, jako by mi chtěla dát přes hubu, je tak nějak obraz této jinak zajímavé země. Bosna a Hercegovina je rozdělená na dvě části, na Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku Srpskou a fakt je ten, že větší bordel a více, s prominutím, nasraných divnolidí jsme potkali v té Srpské části. Ostatně, zde žijí převážně etničtí Srbové, takže se není co divit.

Opouštíme Sarajevo a v okolí proslulého letiště vidíme bytovky se stovkami děr v omítce. Prostě nechápu, že si tu fasádu nejsou schopni ani 23 let po válce opravit. Cesta k hranicím vede úžasným kaňonem řek Širokarica a Bistrica. V noci pršelo, a tak jsou řeky hnědé od bahna, ale Bobí rozvádí myšlenku, že jsou řeky špinavé, protože v Bosně je prostě všechno špinavé. No, nelze to zcela vyloučit a kromě toho, ženy mají vždy pravdu, takže to prozatím bereme jako platné vysvětlení. Cestou přejíždíme z jedné části Bosny do druhé, a tak se ve vesnicích postupně objevují jak kostely, tak mešity. Tady mají ale náboženství dost na salámu, takže je docela běžné, když stojí kousek od sebe jak minaret, tak věž kostela a nikomu to evidentně nijak zásadně nevadí.

Poslední úsek před hranicemi do Černé hory je silnice dost náročná, minimálně pro naší alfičku. Částečně chybí asfalt, občas se musí brodit potok, děr je opravdu požehnaně, no prostě normální silnice k hranicím. Nová cesta se asi někde o kousek výš po svahu údajně buduje, ale otevření je zřejmě v nedohlednu. Okolo silnice potkáváme několik nově postavených moderních resortů pro rafting, který je tu na řece Drina místní atrakce číslo jedna. Když vidím, kolik peněz museli místní podnikatelé do těch luxusních kempů investovat, nějak nechápu, že si nejsou schopni zařídit dostavbu silnice. Takhle tam musejí vozit turisty a rafty skoro po polní cestě.

Když už je polňačka opravdu výživná objevuje se hraniční přechod. No, klasický přechod je to jenom na černohorské straně, který je ale nově postavený z fondu EU. Na bosenské straně jsou to dva bývalé kontejnery a závora. Tady si užíváme tu správnou hraniční byrokracii, když výkonnost jediného celníka je naprosto neuvěřitelná a odbavení jednoho auta mu trvá tak pět minut. Důsledkem toho je tu docela slušná kolona. Už poněkolikáté, během naší cesty, si uvědomujeme, jak jsem šťastní za Schengen a jak si vážíme toho, že jsme v EU.

Cesta pokračuje kaňonem řeky Piva, což je, podle mého názoru, jeden z nejkrásnějších kaňonů, minimálně v Evropě. Blížíme se k přehradě a já odbočuji dolů, protože chci udělat na Bobí trochu dojem. Poslední úsek před hrází je tunelem a hned za ním se už tyčí obrovská klenutá betonová hráz přehrady Mratinje Dam. Takovou výšku prostě nečekáte, a tak musíte koukat opravdu hodně nahoru. Bobí poklesla brada, takže ok, účel to splnilo.

Přehrada patří se svými 220 metry k nejvyšším na světě a její návštěva rozhodně stojí za to. Pohled z koruny hráze do hlubiny je stejně působivý, jako modrozelená hladina s hejny ryb na straně nad hrází. Když jsme tudy jeli v roce 1985 s naší starou Škodou 100 MB, byla tu jenom výrazně užší prašná cesta bez svodidel a já si dnes zpětně říkám, že můj táta musel být naprostý šílenec, že si to s tím autem tehdy troufl, navíc se dvěma malými dětmi. Ale bylo mi 10 nebo 11 a asi jsem to tak nevnímal.

Nad přehradou se rozhodujeme, že si trochu zajedeme a bereme to přes národní park Durmitor. Vyšplhat na náhorní plošinu je dost náročné. Silnice je klikatá, jako špageta hozená na skálu, protkaná tunely, které jsou vlastně jenom vytesané díry ve skále, na některých místech dost nahrubo. Kdo tady před zatáčkou netroubí, tak je sebevrah což jsou ostatně všichni místní. I když se jezdí pomalu, tak jenom za cestu nahoru minimálně třikrát dost natěsno brzdím, když se na mně vyřítí omlácená Fabie místního pastevce. Asi mají dobré anděly strážné anebo víc chlastají a je jim to jedno.

Nejvyšší sedlo v národním parku Durmitor, které se kupodivu jmenuje Sedlo je ve výšce 1907 metrů nad mořem a my během cesty přes něj vzdáváme hold a respekt několika cyklistům, protože to musí být opravdu velcí srdcaři. Viděli jsme jednu paní, která toho měla evidentně plné zuby, ale pořád se držela v sedle. Proti nim si připadáme jako největší masňáci level "Chorvatsko s brněnskou cestovkou". Za celou cestu jsme zatím nepotkali ani jedno české auto, takže pochopitelně, že v tom nejdrsnějším místě proti nám vykoukne kolona dvou slovenských a jednoho českého auta. Postupně se suneme okolo sebe, zrcátko na zrcátko, vytáčíme okýnko a z auta s pražskou značkou se na nás zubí pán a volá: „názdáááár, češééé“. Tak určitě, klasika...

Na tomto místě je potřeba zmínit se trochu o místních řidičích. Že obyvatelé bývalé Jugoslávie nejsou zrovna nejohleduplnější řidiči je známá věc, ale mezi nimi naprosto vynikají Srbové Během naší cesty se nás tři z nich doslova pokoušeli zabít a musím říct, že takovou bezohlednost a ignoranci jsem nezažil nikde. S Bobí jsme dospěli k názoru, že je to tím, že Srbové jsou prostě už od přírody bezohledná a necivilizovaná hovada a tím jsme to uzavřeli. Aby mně někdo nenapadal, že nemám dost řidičských zkušeností a zbytečně se čílím, tak musím říct, že mám najeto přes půl milionu kilometrů a řídil jsem dopravní prostředky na 4 kontinentech a v zemích, kde o dopravních předpisech nikdo nikdy neslyšel. Mimochodem, se slzou v oku jsem si tu několikrát vzpomněl, jak se už i řidiči u nás naučili občas používat řazení do zipu a jak vás zcela běžně někdo pustí při odbočování vlevo. Tady o takových extravagancích nikdo nikdy ani neslyšel.

Ale zpět k naší cestě. Zajížďka přes Durmitor je sice náročná, ale rozhodně jí lze doporučit. My jsme dále mířili do Budvy a rozhodli jsme se pro cestu přes Podgoricu, což je hlavní město Černé hory. Jak už jsem zmiňoval, Černohorci se opravdu snaží. Sice ne všichni, ale dost na to, aby bylo vidět, že ta země jde nahoru. Velmi příjemné je i to, že se tu platí v Eurech přesto, že země není v EU. Z Podgorici do Budvy vede zcela nová silnice, která je dosud tou nejkvalitnější silnicí, kterou jsme za naši cestu už od opuštění Smíchova, jeli. Po průjezdu centrem Budvy, která vypadá jako matějská v sobotu odpoledne, konečně dorážíme do klidného hotelu Aruba, který naštěstí leží poněkud mimo centrum. Budva se za posledních 30 let obrovsky změnila. V roce 1985 to bylo malé ospalé rybářské městečko a dnes jsem tu v centru potkal Ferrari 458 s pražskou registrační značkou. Dobu nezastavíš.

Na závěr dnešního dne chci uvést jenom drobnou příhodu z pláže, kam jsme se vydali na jídlo. Například v Itálii, na protějším břehu Jadranu, jsou tyto plážové restaurace otevřené minimálně do 23 hodin, a to je právě ta doba, kdy mají také největší kšeft. Tady jsme dorazili do první, která vypadala slušně, ale číšník/majitel/kuchař nás, a bylo zhruba půl osmé, dost otráveně upozornil, že má do osmi a že už nám opravdu nic nedá. Podobný byl stav prakticky ve všech ostatních, s výjimkou jediné, která se docela vtipně jmenuje Grill Basta & Picerija Trpeza, kde už pochopili, jak ten kapitalismus opravdu funguje. Nechali jsme jim tam 40 EUR, takže bych řekl, že funguje vlastně docela dobře.

Po dnešním dlouhém dni jsme měli opravdu klasický vlčí hlad, což je pochopitelně to nejhorší, co se vám v restauraci může stát. Máte pocit, že žádná objednávka není dostatečně velká a logicky si tak objednáte hromadu jídla, kterou pochopitelně nemůžete nikdy v životě sníst. Tím spíš, že ceny jsou tu velmi příznivé. Velmi lehce se vám tedy stane, že si objednáte mix grill a říkáte si, že toho přece nebude tolik. A oni vám přinesou hromadu masa tak pro tři lidi. Faktem je, že na dnešní večeři nic moc krojovaného nebylo. Prostě hromada grilovaného masa na grilu, ale i když to bylo jednoduché, tak to bylo sakra dobré!