Albánská cesta (2) Z Pešti do Sarajeva

Ráno začínáme skvělou snídaní, na kterou budeme v příštích několika dnech ještě několikrát vzpomínat se slzou v oku. Je fakt, že některé návyky si hotel Hungaria uchoval ještě z dob císařství a snídaně byla vpravdě šlechtická.

Snídaně byla opravdu fajn, snad jenom trochu hutná a kořeněná v takovém tom pravém maďarském stylu. My ale musíme dál, čeká nás dnes dlouhá cesta a proto opouštíme Budapešť. I takhle ráno visí nad městem teplý vzduch, jako těžká peřina. Centrum je pochopitelně opět jedna stojící kolona. Mám pocit, že ta zácpa začne v pondělí ráno a skončí v pátek pozdě večer. Už abychom byli pryč, ale přece jenom se ještě na chvilku zastavíme na nábřeží.  Jestli je Budapešť někde opravdu hezká, je to okolo řeky. Výhled na monumentální hrad nad Dunajem, i nově opravovaná katedrála z okrového kamene, trochu vylepšily náš dojem ze včerejšího dne. Ani tak v nás ale hlavní město Maďarska nějaký skvělý dojem nezanechalo. I když Potápce se tu údajně docela líbilo.

Na cestě z centra se nám stala nesmírně humorná věc. Možná, že někteří z vás slyšeli o takovém tom specifickém rituálu, kdy se majitelé vozů Alfa Romeo při vzájemném setkání na silnici zdraví. Ano, uznávám, je to divné, možná je to dětinské, ale nás je prostě tak málo, že je to takový projev sounáležitosti a nevyřčeného bratrství, který nás spojuje. Až do dneška jsem si myslel, že se jedná o čistě české specifikum, protože v Německu nebo v Rakousku jsem se s tím nesetkal a v Itálii byste se uzdravili k smrti a hlavně, byli byste za vola. Nicméně tady, v Maďarsku, jsem na výjezdu z Budapešti potkal ve stejném směru Alfu Romeo 159, tedy Alfu stejného typu, jako máme my, jenom byla černá, a její řidička mně nadšeně zdravila. Tak i tady jsou alfisti poněkud pošahaní, dneska bude jistě pěkný den...

Nabíráme směr na jih a probíjíme se maďarskou nudou v podobě totálně placaté zemědělské krajiny. Jedna věc je ale na maďarských silnicích super. Protože by maďarštině pochopitelně žádný turista jedoucí po vlastní ose nerozuměl ani slovo, jsou všechny značky, tam kde je to potřeba, vybaveny anglickým a německým ekvivalentem. Nechápu, proč to tak nemáme u nás. Alespoň by to přispělo k celonárodní jazykové osvětě…  Zajímavé je, že na 200 km úseku dálnice je naprosto minimální provoz. Takhle málo aut jezdí u nás na dálnici někdy v sobotu okolo 3 hodiny ráno. Jak tady to zboží přepravují? Možná ho jenom nevozí tam a zpět, jako u nás. Pomalu se blížíme k hraničnímu přechodu s Chorvatskem. U nás v Čechách je taková hezká tradice, udržovaná všemi ministry dopravy za posledních asi 20 let, že dálnice zpravidla končí několik desítek kilometrů před hranicemi a dál se nehnou mnoho let. Asi nějaká fóbie z hranice státu nebo co. Ani tady nejsou dálnice napojené, a tak z maďarské dálnice na tu chorvatskou musíme projet asi 50 km devadesátými léty 20. století. Přestože obě země jsou v EU, připadám si jak na přechodu někde u Ramaláhu. Nárazníkové pásmo, borci se samopaly, všude okolo budovy jak z post-apo filmu. Nicméně, prošli jsme.

Na chorvatské straně venkova to není o mnoho lepší, ale za několik desítek kilometrů narážíme konečně na dálnici. Chorvatská dálnice A2 z Osijeku je jako ze sci-fi filmu. Na celé trase až do Dakova potkáme méně, než 10 aut. Ta dálnice je naprosto nová… a naprosto prázdná. Přemítáme, zda ji postavili proto, aby utratili dotace z EU nebo zda čekali, že do východního Chorvatska budou jezdit davy turistů. Zastavujeme na benzínce, kde stojí, kromě nás, ještě dvě polská auta a za chvilku přijedou dva mladí Holanďani v nějakém hippie vraku. Vzpomínám na benzínky okolo Prahy, které neustále doslova přetékají desítkami kamionů. Tady není ani jeden, jenom ta čtyři auta. Kupujeme si drobné zásoby jídla a pití, i když ani to není jednoduché, protože úplně nový obchod je vybavený asi stejně, jako je benzínka obsazená. Ale věřím, že jednou v té restauraci, která tam uvnitř byla, budou i nějací hosté a nějaká obsluha.

Vstupujeme do Bosny, a tak nějak tušíme, že to lepší, máme dneska už za sebou. Čeká nás ještě 250 km po okreskách plných náklaďáků. Jestliže na Maďarsko Chorvatských hranicích jsme si přišli jak v 90tkách, tak tady to vypadá jako za Tita. Vesnice vypadají trochu jako Chánov a zdejší kolorit jsou rozestavěné anebo opuštěné domy. Jsou všude, v každé vesnici a nápadně připomínají pokusy o podnikatelské baroko, které se kdysi stavělo i u nás.

Je na první pohled poznat, kde bydlí ve vsi ten, kdo má prachy a ten, kdo je nemá. Také se ty budovy dají brát trochu jako místní kronika. Některé budovy jsou vskutku monstrózní, ale chybí jim naprosto jakýkoliv styl. Cesta je ale o poznání zajímavější, než maďarská rovina, a také příroda je zde opravdu krásná.

I když je zdejší příroda opravdu nádherná, chvilkami si připadáme jako u nás v severních Čechách. Nejdrsnější příklad devastace přírody je průjezd městem Zenica, kde jsou obrovské železárny Arcelor Mittal. Takhle nějak jsem si vždycky představoval pověstné Ocelové město¨od Julese Vernea.

Posledních 40 km před Sarajevem najíždíme na novou dálnice a je poznat, že se blížíme k hlavnímu městu a k civilizaci. Přibývá opravených domů, doprava houstne a celkově to prostě vypadá, docela civilizovaně. Tak nakonec, jedeme do hlavního města Bosny a Hercegoviny. Nicméně, zdání trochu klame. Sarajevo je takové zvláštní. Ani trochu nepřipomíná to město, kterým jsem projížděl, když mi bylo 10. Ještě 23 let po konci války jsou zde její důsledky vidět na každém rohu. Nový výškový hotel a vedle něj naprosto rozstřílená budova, která zde stále stojí jako memento toho naprosto nesmyslného konfliktu, který ještě ani zdaleka neskončil.

Už jsem psal, že je Sarajevo zvláštní? Je to fakt pozoruhodné město, tím, jak se v něm mísí kultury, národnosti a náboženské vyznání jeho obyvatel. Ve městě dnes žije asi 300 tisíc obyvatel, oproti původním 430 tisícům, kteří zde žili v roce 1991, což je opravdu velký rozdíl. Ubytovali jsme se v hotelu Emiran, což je moderní nová budova v dost drsném sousedství. I když, tady v podstatě není sousedství, které by nám nepřipadalo drsné. Nějaká budova, která dostala zásah granátem, je prakticky na každém rohu a mnoho z nich je, tak říkajíc, v "původním" stavu.

Pochopitelně, ani dnes nemůžeme vynechat nějakou místní specialitu. Restauraci Žara iz duvara (Hele přeložte si to sami, jo? Já jsem to po několika pokusech vzdal. Asi je to nějaká slovní hříčka...) nám doporučil Tripadvisor a je pravda, že je to podnik hodně rustikální. Je tu moc pěkně a útulno, ceny jsou vysloveně lidové a to i přesto, že se podnik snaží cílit na turisty.

Faktem je, že jídlo je tu daleko jednodušší a působí spíš jako kdyby vás pozval někdo domů na večeři. Asi nejzajímavější je místní specialita, kterou si dáváme naprosto neprozíravě jako předkrm. Jedná se vlastně o slané koblihy, ale spíš z chlebového těsta, ke kterým je talíř, plný čerstvého sýra. Myšleno je to jako předkrm pro jednoho, ale ve skutečnosti by se z této jedné porce najedli tak tři lidi. Asi i tohle jsou specifické pozůstatky války - kdo se hodně nají, ten přežije. Koblížky mi hodně připomínaly italské Gnocchi fritti, což jsou smažené koblížky z těsta na pizzu, a byly moc dobré.

Jediná vada na kráse je, že tu neberou karty, což tady ostatně skoro nikde, a tak jsem nucen odběhnout do bankomatu a vybrat si místní konvertibilní marky. Jsem opravdu zvědavý, co s nimi budu dělat, když zítra jedeme dál.